Křídla moci

32. Kresby

Kimmara vyvolala mezi prsty další, ač o něco menší ohnivou kouli a lehkým pohybem ruky ji nechala levitovat u stropu jeskyně nad svojí hlavou.
Rozvážným krokem zacházela do hloubi skály. Denní světlo se pomalu vytrácelo a hlavním zdrojem světla se stala Kimmařina energie- ozařovala teď celý prostor kolem nich.

Stěny byly uvnitř pískově žluté, narozdíl od zevnějšku skály.
Celou jeskyní se čas od času neslo tiché kapání vody, jež stékala ze stropu. Vzduch zde byl zatuchlý a ještě studenější než venku. Od Ïrienových i Kimmařiných úst stoupaly při každém výdechu obláčky páry.
Celé místo působilo velmi ponuře a temně.

Dívka po chvilce zaregistrovala na levé straně jeskyně nějaké šmouhy. Nejprve si myslela, že to je přírodní barva kamene, ale poté si uvědomila něco opravdu překvapujícího.
Chytla Ïriena za ruku a táhla ho tím směrem.

,,Podívej se na to!" šeptla vzrušeně.
,,To jsou ty kresby!"
Ïrien s obdivem pootevřel svá ústa. Měla pravdu.
Stěna byla celá pokreslena červeným uhlem. Byli na ní vyobrazeni Aleqas ve válce. Kimmaru zasáhla atmosféra boje jako jedová střela.
Najednou jako by slyšela třeskot kovu, bojové výkřiky, šum křídel a chvění vzduchu z používání mnoha kouzel.

Takže měla pravdu- tyto kresby skutečně existovaly. Věděla už od začátku, že je najdou, ale teprve když je spatřila na vlastní oči, uvědomila si jejich skutečnou sílu a historii v nich skrytou.

,,Myslíš, že opravdu existovali? Aleqas?" zeptal se tiše mladík a jeho hlas se s ozvěnou nesl celým prostorem jeskyně.
Otočila k němu hlavu. Ani si nevšimla, že se k ní přiblížil- stáli teď vedle sebe a dotýkali se rameny.
Kim čekala s odpovědí.

,,Myslíš, že stále ještě existují?" řekla po chvilce.
Na tváři jí pohrával lehký a zamyšlený úsměv.
Oplatil jí ho se stejnou, ne-li větší vřelostí a otázku nechal jen tak viset ve vzduchu mezi nimi.

Kimmaru v tu chvíli napadlo něco naprosto šíleného. Pokud před tisíci lety Okřídlení opravdu vládli celé zemi, a vzhledem k tomu, že se královský trůn a jejich schopnosti dědily, mohl by její otec, a tedy i ona být...

Ne.

Zavrtěla hlavou. To není reálné. Přece by sama musela vědět, jestli má nějaká křídla.
Ale i když myšlenku zapudila, stále podvědomě cítila, že někde tam hluboko uvnitř její mysli je, a nepůjde se jí jen tak lehko zbavit.

Vtom z hloubi jeskyně zavál studený poryv vzduchu a Kimmarou najednou otřásl chlad. Založila své paže na hrudi a přešlápla na místě. Nechtěla odsud odejít.
Ïrien si povšiml dívčiných pohybů a jedním opatrným krokem se přesunul za její záda. Pomalu ji objal kolem břicha teplými pažemi a hlavu zabořil do záplavy Kimmařinných vlasů. Do nosu vdechl jejich vůni, která připomínala vanilku smíchanou se skořicí.
Kim se zachichotala, jak jí Ïrien šimral na krku, ale spíše tím chtěla zakrýt rozpaky, jež v ní jeho blízká přítomnost vyvolávala. Položila své studené ruce na jeho a nechala teplo přecházet z mladíkovy kůže do svého těla.
Byl to úžasný pocit.

,,Už je ti teplo?" zašeptal po chvilce, rty těsně u jejího ucha.

,,Ano," šeptla.
Chlad ji opustil.
Kim pootočila hlavou, aby mu pohlédla do očí a následně se ztratila v jejich hloubce. Chvíle klidu a uvolnění se v oříškově hnědé barvě jeho zornic rozpustila jako cukr v čaji. Toužebně se na ni díval.
Kimmara nevěděla, co má dělat. Byla zmatená, ale zároveň chtěla nechat všemu volný průběh a nevzpírat se.
Ačkoliv s tím nemohla nic udělat, její tep se zrychloval závratnou rychlostí. Přísahala by, že Ïrien slyšel její srdce, které jí bušilo do hrudi jako kladivo. Jeho přítomnost ji přiváděla do rozpaků a svazovala neviditelnými pásy.
Nohy měla jako z rosolu a v tu chvíli byla ráda, že jí mladík drží.

Již cítila jeho teplý dech na své tváři a měla pocit, že se jí rozpustí vnitřnosti. Nahnul se k jejím rtům a ještě prodloužil ten opojný okamžik. Jeho horký dech jí hladil po kůži, zanechával na ní nesmazatelnou stopu. Kim cítila, že již dlouho nevydrží vzdorovat nutkání nahnout se a konečně se dotknout svými rty jeho. Potlačila tichý vzdech, všechny ty pocity byly intenzivnější než kdy předtím. Pomalu přivřela oči a nakonec se rozhodla vypustit své city na povrch a oddat se jim.

Ïrien se nejprve jen zboku otřel svými rty o její, ale ten lehký dotek jako by byl jiskrou v místnosti plné střelného prachu. Dívka v sekundě zapomněla na všechen stud i pochyby a otočila se v mladíkově objetí, aby k němu stála čelem. Naklonila se k němu a náruživě přitiskla svá ústa na jeho.

Měkkost jeho plných rtů ji udivila, ale zároveň nepřekvapila. Nemohla se jich nabažit a v ten moment věděla, že tyhle rty chce je líbat až do skonání světa. Zhluboka vdechovala jeho omamnou vůni a měla pocit, že již ani své tělo neovládá - teď jím proudil oheň smísený však s jakýmsi poznáním. Jako by konečně pochopila, že toho, koho celý život hledala, našla teď a tady. Ruce mu položila na hruď a svými dlaněmi jela po jeho horké kůži na krku až do Ïrienových jemných vlasů na týle hlavy. Pažemi jí přejížděl po zádech a bocích. Jeho smysly nevnímaly nic jiného než její přítomnost. Hebkost jejích rtů, chuť jejích úst, jemnost její kůže na bříškách prstů, kterými mu přejížděla po krku, její osobitou a nezapomenutelnou vůni.

Na chvíli se od ní odtáhl, aby popadl dech. Jakmile si však navzájem pohlédli do očí, uvědomili si, že k sobě konečně našli cestu. Přitáhl ji znovu k sobě a znovu ji políbil, tentokráte něžněji. Kimmara cítila, jak se do polibku šťastně pousmál a donutilo ji to usmát se též.

V dívce však v tu dobu narůstalo ještě něco úplně jiného, o čem neměla ani potuchy.

Magická síla. Síla která byla roky držena v jednom malém kamínku na jejím krku. Zdálo se, jako by na něj teď dočista zapomněla.
Zelený smaragd byl stále teplejší a zářivější, až již Kimmařina mysl nevydržela onen nápor, který na ni přívěsek vyvíjel. Kamínek pukl a spolu s explozí se uvolnila i dívčina síla, ukrytá na jejím krku po celý Kimmařin život.

Ta energie ji ve vteřině odtrhla od reality a zaslepila všechny smysly. Jen mlhavě vnímala Ïriena, jak otevírá oči a překvapeně se od ní odtahuje. Nápor síly byl vyčerpávající a zároveň energizující. Zářila, energie ji naplňovala a ona cítila, že se konečně stává úplnou. Z celého jejího těla vycházelo zlaté a prudké světlo. Měla pocit, že hoří. Již se neovládala, nevěděla, kde se nachází. Točila se v bezedném energetickém světě, mysl jen tak tak zachycenou v realitě.

Poté to však její tělo nevydrželo a Kimmara upadla do sladkého bezvědomí.

Nakonec to byla jen jedna kapitola, ač delší :) Další se budu snažit vydat co nejdříve.