Křídla moci

14. Volní?

,,Chyťte ho!" zařval Navrikan a seskočil na zem. Kim hmátla po otěžích koně.
Ïrien se ale pohyboval mezi koňmi jako střela. 
Vmžiku zasáhl dalšího vojáka do hrudi jednou z jeho mrštěných koulí. Čtvrtý kůň již neměl jezdce...

,,Vy neschopný krysy!" 

Navrikanovi pořádně přetekl pohár zlosti. Mezi daněmi vytvořil obrovskou černou, pulzující kouli energie a výboj mrskl po Ïrienovi. Ten se mu však hbitě vyhnul.

Navrikan zlostně zařval.

Kimmara to všechno pozorovala se zatajeným dechem, ale potřebovala stále hrát vesnickou holku. Kdyby právě zaútočila, prozradila by svou pravou identitu.
Moc dobře si všímala Navrikanových pohledů na její tělo - jeho touha po ní byla zároveň i něco, co ho oslepovalo. I ti nejmocnější mají své slabiny.
Nasadila nevěřícný a zároveň vystrašený výraz vesnické dívčiny: Nikdy si magii nepoužívala, bojíš se jí, jak to bylo nakázáno.

Okolím se nesl Ïrienův výkřik. Další Navrikanově kouli se to totiž už nestihl vyhnout. V bolesti se skácel na zem. Kimmara drtila otěže v rukou a rychle mrkala víčky, aby zadržela slzy, které se jí draly do očí. Místo dýchání se její hruď pohybovala jen nepravidelnými stahy.

Navrikan svázal bezvědomému Ïrienovu tělu ruce za zády. Potlačila nutkání seskočit z koně a pomstít se všem za to, co mladíkovi udělal. Byla to její chyba, že mu nepomohla. Možná, že by se jim podařilo utéct, ale ona tu jen seděla a tiše všemu přihlížela v domnění, že ona se nesmí prozradit. Teprve teď si uvědomila svou sobeckost. V mysli jí stále vězel mladíkův nevěřícný pohled, když bojoval s vojáky. Sklonila hlavu a tiskla víčka pevně k sobě. 

Já jsem taková husa.

Navrikan Ïriena hodil přes sedlo jednoho z volných koní.
Pohrdavě přejel mrtvoly svých vojáků pohledem. Zbyli mu jen dva.

Pohlédl na Kimmaru.
Na tváři měla bolestný výraz.
,,Co je holka?" posměšně se uchechtl.
,,Aha, já zapomněl: Ty jsi ještě nikdy opravdovou magii neviděla."
V Kim se mísil pocit viny a vztek na samu sebe.
,,Když královská Výsost zakázala," zavrčela.
,,Hmm..." přivřel oči. 

,,Zakázala. Ale v tomto kraji se potuluje dvojice mladých lidí, kteří se očividně magie nebojí," pohodil hlavou směrem k Ïrienovi.

,,Dvojice."

Hypnotizoval ji pohledem a hledal v jejích očích záchvěv strachu. 

,,Nepotkala si tu někoho takového, že ne?"

Uklidni se.

,,Ne, pane. Ani tohohle mladíka neznám," pokrčila rameny a pokusila se o posměšné odfrknutí. Vyznělo to však spíše jako nějaké chrochtnutí. 

,,Jedeme se utábořit," křikl Navrikan.

                                    ***

Ïrien pomalu otevřel oči. Řezavé záchvěvy bolesti se mu každou chvíli rozlévaly do celého těla. Měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava a těžce se mu dýchalo.
Uvědomil si, že sedí opřen o strom na nevelkém plácku uprostřed vysokého borovicového lesa. Nízké keře mýtinku obklopovaly a přidávaly místu na dojmu bezpečí. Měkký mech tu vytvářel příjemný zelený koberec.

Kus od mladíka stáli čtyři koně. Pohazovali hlavami a vzájemně se o sebe otírali. Sem tam jeden z nich sehnul krk, aby utrhl poslední trsy lesní trávy.

Kimmara seděla na malém kameni u kraje mýtiny. Chvilku ji pozoroval bez jejího povšimnutí, ale pak se jejich pohledy střetly. V jejích očích se zračila bolest, ale i odhodlanost. Ïrien sklonil hlavu. Proč mi nepomohla? Co se stalo potom, co jsem ji opustil?

 Stále ale na sobě cítil Kimmařiny oči.

Hlavu znovu zvedl, až když spatřil špičky černých jezdeckých bot přímo u svých nohou.

Navrikan na něj s pohrdáním shlížel. Ïrien mu to oplácel unaveným, přesto nenávistným pohledem. Ani jeden nehodlal uhnout.

Navrikan si posměšně odfrkl, otočil se a pohledem zavadil o sedící Kim. Rychle vstala a vysekla mu malou poklonu.
,,Pane. Chtěla bych se jen zeptat, kam máme namířeno?" pokorně sklopila oči.
Navrikan k ní přistoupil.
,,Do Usaru."
Koutkem oka zachytila Ïrienův zmučený pohled. 

Ale vtom uslyšeli tlumené hlasy, které vycházely z křoví za nimi. Všichni tři se otočili tím směrem a na mýtinku vpadla dvojice vojáků.

,,Copak nemáte nic na práci?" zavrčel Navrikan.

Jeden z vojáků něco zamumlal, ale Kim nebyla schopna porozumět.

,,Vypadněte odsud," křikl a vojáci se s mručením odploužili pryč. Křoví se za nimi jen zavlnilo.

Dívka využila chvilky, kdy nebyla středem Navrikanovy pozornosti a upoutala Ïrienův pohled.

Rty naznačila něco jako: Mám plán.

Kývl s pousmál se. Chtěla mu úsměv oplatit, ale do jejího zorného pole se opět dostal Navrikan.

Přikročil k ní ještě blíž. Bylo mu asi úplně jedno, že za ním sedí Ïrien s nedůvěřivým výrazem ve tváři a upřeně je sleduje.

Kim... Neříkej mi, že v TOMHLE spočívá ten tvůj plán.

Dívala se Navrikanovi hluboko do očí. Byly temné a hladové. Nechtěla myslet na to, že ten člověk má za úkol ji zajmout.
Už cítila jeho dech na své tváři.
Zachvěla se odporem a snažila se představit si místo něj někoho jiného. Někoho, z koho by nešel takový strach. 

 Navrikan zvedl své ruce a položil je Kimmaře kolem pasu, přitáhl si jí k sobě a dychtivě ji políbil.

Dívka musela uznat, že jeho rty byly opravdu měkké a hebké jako samet. 

Nejprve se ostýchavě odtáhla, ale on se k ní opět přisál svými ústy, tentokrát s větší naléhavostí. Cítila jeho touhu a vzrušení, které se na ní valily jako obrovská vlna.
Potřebovala ho dohnat šílenství, aby po ní toužil, aby jí chtěl. Nesměl vnímat nic jiného, než jí a její rty.

Kim mu zajela rukama do vlasů na týle hlavy, načež postupovala dlaněmi dolů po jeho svalnaté hrudi.
Jednou začala pomalu, pomaloučku směřovat ke svému pravému stehnu a snažila se, aby to jeho vytříbené smysly neucítily. Nahmatala rukojeť své dýky.
Jako had vytáhla zbraň z pochvy, otevřela jedno oko a vrazila jí prudce Navrikanovi do břicha. Znovu bodla.

Chytil se za zraněné místo ze kterého se valily potoky teplé krve. V bolesti zakašlal a z koutku úst mu vyteklo trochu karmínově červené tekutiny.
Klekl na kolena a s bolestným skřekem se skácel k zemi.
Jak tam nad ním stála - hrdý a opovržlivý výraz ve tváři, zbraň v ruce od krve - vyzařoval z dívky obrovský respekt.
,,Za Ïriena," naklonila se k jeho obličeji.
Zmohl se jen na krchlavé: ,,Ty mrcho-" a z pusy se mu vyvalila další krev.

Kim si utřela rukávem ústa, prohrábla si hnědou hřívu, která jí padala do tváře a rychle přiběhla k šokovanému Ïrienovi.

,,Strašně se omlouvám, že jsem tě tam nechala," vypustila se zebe mezi vzlyky.

 Na vteřinu se jejich pohledy střetly. Zkrvavenou dýkou rychle přeřezala pevně utažené provazy a podala mu ruku, aby mohl vstát.

,,Každou chvilku jsou tu ti vojáci. Dokážeš jet na koni?" Utřela si uslzené oči.

Mladík přikývl.

Pomohla mu ke královským koním a s nasedáním, načež se sama vyhoupla do sedla.

Zaryli paty koním do slabin a kvapně vyrazili zpět k Miraï.
Poslední, co slyšeli, byly vzteklé Navrikanovy skřeky plné bolesti.