Křídla moci

50. Léčka

Kimmara zamyšleně sledovala mladíkova široká záda, zatímco tiše procházeli rozpálenými uličkami. Jednoduše ji zajímalo, co je opravdu zač a jak se to vlastně stalo, že na ně tak obrovskou náhodou narazil. Třebaže již od první chvíle podvědomě cítila tu rozpínavou auru moci a magie, jež z něj sálala, nedokázala si ji stále s ničím určitým spojit - vlastně až doteď, kdy jim prozradil své velmi pečlivě střežené tajemství. A chtěla o něm zjistit víc. 

S mladíkovou pomocí se všichni tři šikovně dokázali dostat i přes velmi zalidněná náměstí bez jakéhokoliv povšimnutí, za což si u ní vysloužil nevyřčený obdiv. Bylo vidět, že zná město i jeho skrytá zákoutí velmi dobře, dokonce by řekla, že ještě mnohem lépe než Írien.

Po chvilce ale opustili všudepřítomný hlahol malých rynků a zapadli mezi vysoké, tmavé domky vypínající se nad nimi jako mohutní obři. Okolní město najednou zcela změnilo svůj příjemný ráz. I přes velkolepou sílu poledního slunce nebyly paprsky s to se dostat mezi černé štíty a ohřát ledové a vlhké dlažební kostky, jimiž byly uličky nedbale, hrbolatě vydlážděny. Kimmara zkoumala zvědavýma očima zlověstné budovy mezi nimiž se ocitli a až po chvilce si všimla, jak zvláštně na ni vlastně působí. Některé z nich byly celičké pokryté mechem a často vypadaly, že se každou chvilku zbortí k zemi. Okna přebitá prkny, stěny od kouře zašle zčernalé a nízké dveře, u kterých ani nechtěla vědět, co se za nimi nachází, jí navozovaly pocit svázané úzkosti.  

,,Kam nás to sakra vedeš?" sykla tiše k mladíkovi těsně před nimi, načež postřehla jeho pravou zvedající se ruku, která se hned vzápětí přitiskla na dívčina ústa. Kimmara ztuhla a nechala se na sekundu unést tím napjatým vjemem, když se teplá bříška jeho prstů dotkla jejích rtů, pak jako by opět nabyla vědomí jeho dlaň poněkud hrubě a splašeně odstrčila.

Mladíkův důrazný pohled mluvil za vše. Ústy naznačil už ani slovo a zadíval se na dívku tak ničivým způsobem, až jí zabrněly kosti v těle. Najednou jako by se z jeho chování úplně vytratila typická hravost a lehkomyslnost, otočil zpět hlavu a obezřetnými kroky pokračoval dál do hloubi křivolakých uliček.

Dívka si tiše odfrkla a hodila po Írienovi krátký pohled, v němž se zračila směsice nabubřelosti, zmatení a dokonce i strachu. On však k jejímu překvapení nesouhlasně zakroutil hlavou a přiložil si ukazováček na ústa. Pak jí rychle dloubl do zad, aby se pohnula z místa. 

O to víc se však podivila, když se ten Okřídlený před nimi rozhlédl kolem, načež se přesunul na pravou stranu ulice a kvapně zmizel v ztrouchnivělém rámu dveří jednoho z domků, usazeného mezi dvěma většími.

Nadzvedla překvapeně obočí. Při představě, že právě tady přebývá Angus a pravděpodobně i všichni Schenai, se zachvěla nelibostí.

Váhavě tedy vystoupala dva kluzké, kamenné schody, když se vzápětí srazila s dveřmi, jež na ni znenadání vypluly ze tmy za táhlého skřípotu.

Kim vyjekla, když se na její halenku otřela šedivá pavučina, a měla co dělat, aby nezačala z plna hrdla křičet, zatímco spatřila obrovského černého pavouka s fialovým zadečkem na svém pravém ňadru. Její ruka vystřelila vzhůru tak rychle jako snad ještě nikdy a odpálila pavouka kamsi do tmy, odkud se vzápětí ozval tichý, potlačovaný smích.

,,Jdi se bodnout," zasyčela popuzeně, po těle husí kůži.

,,Dávej ale pozor, přenáší violettu."

Vtom její zorničky podráždilo oranžové světlo. Mladík mezi prsty vytvořil tlumenou kouli plovoucí energie, již mu zapulzovala mezi prsty. Vrhl na dívku krátký pohled, rty zkřivené do pobaveného úsměvu, pak udělal jemný pohyb zápěstím a nechal chumel zářící síly levitovat mezi nimi. Světlo, které vyluzoval, bylo však moc slabé na to, aby osvítilo celou místnost, v níž se právě nacházeli. 

Dívka si všimla, že Írien za nimi stihl zavřít dveře a nebýt energické koule nacházeli by se v naprosté temnotě. V malé chodbě stál však jen malý kredenc celý zahalený do prašného závoje, stejně jako ztrouchnivělá podlahová prkna. Zamrkala, když si všimla, že vrstva prachu nemá všude stejnou tloušťku, lépe řečeno se v ní nacházely čerstvé šlápoty - jež však nebyly jejich.

Zvedla hlavu právě v momentu, kdy se oba mladíci zahaleni do tlumené světelné aury přesunuli hlouběji do domu doprovázeni táhlým sténáním staleté podlahy. 

Rychlými kroky je následovala a očima se zvláštní směsicí zájmu i odporu přejížděla zašlé stěny pokryté pavučinami.

Překvapilo ji, když vzápětí zamířili k obrysům točitého schodiště, jež díky svému ostrému zraku ve tmě zpozorovala. Írien i mladík, jehož jméno jim stále ještě nebylo známo, začali tiše scházet zašlé schody a pomalu se ztrácet dívce z očí. Kvapně je dohnala a dávala pozor, aby cestou dolů na vlhkých kamenných blocích neuklouzla. Stěny byly snad ještě tmavší od prachu a špíny, jež společně s plísní hodovali na staré bílé barvě, a Kim se mezi nimi cítila sevřeně, bezbranně, jak scházeli níž a níž. Jako by se nořila do obrovské ulity, ze které nebylo úniku.

Už se domnívala, že to snad potrvá věčnost, ale po chvíli je přivítalo na prostor štědřejší prostranství plné obrovitánských sudů s vínem. 

,,Za mnou," šeptl mladík a jeho medový hlas se odrazil od nizoučkého stropu vyztuženého kameny. 

Kimmara si ani nestihla starobylý sklep pořádně prohlédnout neboť v další chvíli zatočili doleva, kde se mezi dvěma vinnými sudy ve stěně objevila malá dvířka. 

,,Počkej!" šeptla naléhavě, když k nim přistoupil, její hlas odrážejíc se od kamenného stropu pročísl svíravé ticho.

,,Copak?" podíval se jí mladík zpříma do očí.

,,Můžeme alespoň znát tvé jméno, než půjdeme dál?"

,,Abyste věděli, kdo vás přivedl do spárů smrti?" zachechtal se a ten smích dívce rozvibroval všechny její kosti.

Zbledla.

A/N:

Tak nová kapitola je opět na světě, i s pořádně napínavým koncem :) Co myslíte, dá se tomu floutkovi věřit? Nebo na naší dvojku opravdu něco nalíčil? :) 

Dejte mi vědět, jak se vám zatím posun děje líbí, budu moc ráda za jakýkoliv feedback :)