Tajemství měsíce

2. Kapitola-Pravda

Mamka se nadechla a začala mluvit. ,,Měli jsme ti to říct už dávno, ale nevěděli jsme jak. To v co ses proměnila je tvá podoba vlka. Jsi vlkodlak. Stejně jako já a táta. Asi to bude teďka šok, ale pochopíš to."

Chvilku jsem na ně mlčky koukala s trochu vykulenýma očima. Sice mi to bylo jasné, ale i tak je to menší šok. ,,Chápu to. Ale proč jsem se proměnila až teď?" konečně jsem se odhodlala něco říct. ,,Neměla jsem se proměnit už jako malá? Ve příbězích to tak většinou bývá ne?" měla jsem ještě hodně otázek, ale nechtěla jsem je teďka všechny na ně vybalit. ,,Každý se proměňuje v jiný čas. Já jsem se poprvé proměnila v 10ti letech." ,,Já zase třeba až v 17ti." dodal ještě táta. ,,A příběhům moc nevěř. Jsou to jen výmysly lidí. A je už pozdě běž se umýt zítra ti na všechny otázky zodpovíme." řekla mi mamka a tak jsem radši šla.

Po umytí jsem si šla lehnout do postele. Spát ne, ale jen tak ležet a přemýšlet. Vymýšlela jsem si všelijaký teorie o tom co musím jako vlkodlak dělat. Musím lovit zvěř nebo stačí jen maso z obchodu. Každopádně se to dozvím až zítra.

Během mého přemýšlení mě někdo vyrušil. ,,Ahoj Katie, si v poho?" Věděla jsem kdo to je. Takhle mě oslovuje jenom taťka. ,,Jojo, jsem. Proč se ptáš?" ,,No jenom tak, že koukáš na tu zeď a ani nemrkneš." Až teď jsem si uvědomila, že jsem čuměla do blba. Musela jsem vypadat jak blázen. ,,Přišel jsem ti říct, že zítra nemusíš do školy." ,,Aha a proč?" zajímalo mě to, protože mi rodiče ještě nikdy neřekli abych nešla do školy. Nepočítám nemoce. ,,Zítra ti toho musíme hodně říct a navíc se neumíš kontrolovat. Tak dobrou."
,,Dobrou." rozloučili jsme se s taťkou a já jsem se uvelebila v posteli. Za chvíli jsem se dostala do říše snů.

'Běžela jsem lesem. Bylo to krásné. Všude zeleň. Běžela jsem po lesní cestičce. Podél ní tekl malý potůček. Na stromech skákali veverky a zpívali ptáčci.
Uvědomila jsem si, že běžím jako vlk. Měla jsem krásnou bílou srst.

Jak jsem běžela, uviděla jsem v dáli louku. Zrychlila jsem, abych se na ní mohla podívat. Až jsem k ní přiběhla, uviděla jsem na druhé straně další část lesa. Ale nebyl už tak zelený. Byl tam buď samé vysoké opadané stromy nebo oschlé jehličnaté. Šel z něho strach.
Chtěla jsem se tam jít podívat, ale zastavil mě pohled na černé stvoření. Byl daleko tak jsem nemohla určit co to je. Předtím jsem si ho nevšimla.

Jen jsem stála a koukala na něj. On dělal to stejné. Pak se, ale ke mně rozeběhl. Byl hodně rychlý. Louka byla naštěstí velká, tak jsem měla čas zareagovat a utíkat zpátky.

Běžela jsem co mi nohy stačily. Doháněl mě. Snažila jsem se ještě zrychlit, ale nešlo to. Chtěla jsem se podívat jestli stále běží za mnou nebo ne. Neběžel. Kam zmizel? Chtěla jsem zastavit, ale už bylo pozdě. Nedívala jsem se dopředu. To byla chyba. Cítila jsem jak padám. Padala jsem ze srázu. Bylo to strašný. Už jsem byla skoro u země. Ale pak...'

Probudila jsem se na zemi. Bolel mě zadek. Asi jsem spadla. 'Au' ale fakt bolí. Vstala jsem ze země a šla si lehnou zpátky do postele. Tentokrát už jsem, ale nespadla do říše snů.

Druhý den ráno mě přišla vzbudit mamka. ,,Kate, vstávej. Musíme jet." ,,Kolik je hodin?" zeptala jsem se nechápavým hlasem když mě vzbudila. ,,Dělej. Budu čekat dole. Máš tam i snídani." Tak jsem teda vstala a podívala se kolik je. Někdo mi to totiž nechtěl říct. Coo? 5:02? Proč mě budí tak brzo? A kam vlastně jedeme?

Oblékla jsem se do tepláků a mikiny a sešla dolů. Máma a táta seděli na sedačce. ,,Proč vstáváme tak brzo? A kam vlastně jedeme?" ptala jsem se jich aby mi to už řekli. ,,Uvidíš. Rychle se najez a pojedem.

Snědla jsem tedy snídani a rodiče mě hned hnali do auta. Stále mi neřekli kam chcou jet.
Nasedli jsme do auta a vyjeli. Cesta trvala asi 30 minut. A pak jsme dojeli někam k lesu.
Znala jsem to tady. Jako malou mě sem rodiče brali na tůry. Ale něco tu chybělo.

Další kapitola. Za mě je lepší než ty dvě předtím. Snad se bude líbit. 😁😁