Tajemství měsíce

30.Kapitola-Nemocnice

Z pohledu Kate:

Zdál se mi sen. Ten sen. O tom jak mě chtějí zabít.

'Stála jsem před skálou a čekala na svůj osud. Čekala jsem až mě alfa Krvavé smečky zabije. Sklonila jsem hlavu. Jsem s tím smířená. Pak jsem uslyšela ránu. Nebylo to ze zbraně. Vzhlédla jsem a kousek ode mě ležel alfa. Mrtví. Nad ním tam stál hnědý vlk, co mi pomohl. Byl zakousnutý v alfově krku.

Stále jsem na ně hleděla se strachem v očích. Ten hnědý vlk pozvedl hlavu a podíval se mým směrem. Pak se hned podíval někam jinam. Připravil se do bojové pozice.

Podívala jsem se teda tím směrem co on. Stál tam černý vlk. Velikostně byl stejný jako ten hnědý. Tohle byl ten který mě pronásledoval v lese. Cenil zuby. V očích jsem mu zahlédla zuřivost. Zuřil ze ztráty alfy.

Vrhli se po sobě a začal ukrutný boj. Všude byla krev. Nedalo se to zastavit. Nemohla jsem to vidět, ale ani se na to přestat dívat. Chci to zastavit, ale jak? A proč to chci udělat?

Nebylo nad čím moc přemýšlet. Vrhla jsem se k nim. Schytala jsem pár bolestivých kousanců, ale chtěla jsem to zastavit. Nechtěli se od sebe pustit. Pochopila jsem, že je to boj na život a na smrt. I tak jsem se to snažila zastavit. Byla jsem o proti nim jen malý vlk.

Pak jsem ucítila ukrutnou bolest. Zavyla jsem. Náhle oba přestali. Podívali se co mi je. Ale ta ukrutná bolest nebyla od nich. Cítila jsem něco u mého krku. Ti dva se ho ani nedotkli. Cítila jsem na svém krku tesáky. Před očima se mi objevovalo černo. Všechna bolest pomalu přestávala. Ani jsem necítila, když jsem spadla na zem. Na poslední okamžik jsem zahlédla svého vraha. Byl to šedo-hnědý vlk. Nikdy jsem ho ještě neviděla. Pak mě, ale pohltila tma.'

Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem nad sebou čtyři obličeje. Nevím, kdo to přesně je. Mám je rozmazané. Pomalu se mi zaostřoval zrak. Poznala jsem nejdřív mámu. Byla na prvé straně. Brečela. Ne smutkem, ale štěstím. Hnedka vedle ní stál otec. Taky brečel štěstím, ale trochu méně než mamka. Na druhé straně blíž ke mně stál doktor. Zapisoval si něco na papír. Podívala jsem se na osobu vedle něho. Stál tam Mason. Měl červené oči. Šlo poznat, že hodně brečel.

,,Kate ty žiješ."řekla radostí mamka a opatrně mě objala. Chtěla jsem se zvednout, ale to mi překazila ukrutná bolest z oblasti břicha. ,,Jen lež."řekl mi táta. ,,Jal se cítíte, slečno Blacková?"zeptal se mě doktor. Nevěděla jsem co mu mám přesně říct. Všechno mě bolelo. ,,Bolí mě snad skoro všechno."odpověděla jsem mu po krátkém přemýšlení. ,,Měla byste ležet. Tři dny jste byla v komatu." ,,Cože?"vykřikla jsem. ,,To nic zlato, už je to dobré."řekla stále s brekem mamka.

Z pohledu Masona:

Už celé tři dny jen leží a spí. Do školy jsme dneska nešel. Byl bych strašně rozrušenej. Byly ji tu navštívit Mia, Liam a kluci. I jiné její kamarádky.

Její rodiče tu byli taky pořád. Sblížil jsem se s něma. Jsou fajn. Má štěstí, že to jsou její rodiče.

Koukal jsem se do mobilu, abych nějak zabil čas. Poslouchal jsme i její tep. Má prý větší šanci, že se vzbudí. Zajímalo by mě, co se jí asi tak zdá. Nebo zdá se jí vůbec něco?

Za nedlouho se její tep zrychlil. Do pokoje rychle vtrhl doktor s jejími rodiči. Vstal jsem rychle z židle. Něco se asi děje. Šel jsem se podívat k posteli. Kate cukali konečky prstů. Celá se nějak hýbala. Nevěděl jsme co se děje. Všichni kolem mě taky nevypadali tak, že by něco věděli. Pak se přestala hýbat. Podíval jsem se jí do očí. Pomalu je začala otevírat.

Prohlédla si všechny co stáli okolo postele. Pak se naše pohledy setkali a něco vevnitř mě opadlo. Byl jsme strašně rád, že už je vzhůru.

Až se dozvěděla kolik dní byla v komatu, vypadala strašně překvapeně. Nedivil bych se jí.

...

Z pohledu Kate:

Všem jsem řekla, že chci být sama. Nic neměli proti a odešli. Zůstala jsem teda sama na pokoji. Mohla jsem v klidu přemýšlet. Co se ale vlastně stalo? Aha, už si vzpomínám. To Charllot. Opravdu by mě nechala zemřít?

Ale co tady vůbec děla Mason? Pamatuju si jen jak jsem usínala. Nevzpomínám si jestli tam byl. To mě zachránil? Nebo jak jsem se sem dostala?

Hlavou se mi honilo několik otázek. Pomalu jsem se posadila. Strašně to bolelo. V sedu se mi, ale líp myslí. No ale to myšlení mi nefunguje ve škole.

Najednou se rozrazily dveře. Do pokoje vběhla Mia. Měla uplakané oči. Přiběhla ke mně a obejmula mě. Až moc silně. ,,Mio, to bolí. Pusť." Rychle se odtáhla. Dlaně měla položené na mých ramenou. ,,Promiň, jak se cítíš?"starostně se na mě koukala. ,,Tuhle otázku jsem už dneska slyšela snad stokrát."pousmála jsem se. Dávala jsem ji najevo, že už je mi líp. Zasmála se na mě taky. Pak mě zase obejmula. Už ale méně silně.

Usadila se vedle mě na postel. ,,Tvoji rodiče jsou na chodbě a čekají až jim řeknu, že můžou přijít."řekla mi a podívala se na mě pohledem jestli to může jít udělat. Zakývala jsem hlavou, že ne. Zůstala teda sedět. ,,Co tady dělal vlastně Mason?"zeptala jsem se. Byla momentálně jediná, které jsem se na to mohla zeptat. ,,Ty si nic nepamatuješ?"zeptala se nevěřícně. ,,Naposledy si pamatuju jen jak jsem ležela na zemi a usínala."přiznala jsem. Mia si povzdechla. ,,Zachránil tě. Nebýt něho, byla bys mrtvá."ukápla ji slzička. ,,Jel s tebou sanitkou až sem. Měla si nízkou šanci na přežití. Byl tady s tebou ve dne v noci a čekal, až se probudíš. Skoro ani nespal. Měla bys mu poděkovat."řekla.

Ahoj, chci vám jenom sdělit, že příští týden jedu na lyžák a nebudu stíhat psát. Nevím jestli do konce tohohle týdne napíšu ještě jednu kapitolu, ale pokusím se.