Tajemství měsíce

45.Kapitola-Lištička

Ráno jsem se probudila ještě dvě hodiny před budíkem. Spát už mi nešlo, tak jsem vstala z postele a šla se obléknout. Udělala jsem si ještě ranní hygienu a vlasy si sčesala do vysokého culíku a nechala nějaké pramínky volně.

Měla jsem spoustu času do snídané, tak jsme se rozhodla, že prozkoumám hotel. Na prohlídce jsem včera nebyla, protože jsem si chtěla odpočinout. A ani nevím kdy byla.

Vyšla jsem z pokoje a vydala se krátkou chodbou. Byla bílo-hnědá. Celý hotel zevnitř je moderní, ale z venku už tolik ne. Musí být nenápadný, kvůli lidem.

Sejdu schodiště a začnu bloudit. Snažím se chodit po šipkách. Je tu bazén, posilovna, sauna a další. Bohužel se za to ještě platí. Takže tam rozhodně nejdu.

Projdu ještě dalších pár chodeb a pak se ocitnu a hlavního vchodu. Mohla bych se jít podívat ven. Ale učitel nám zakázal opouštět hotel bez toho, aniž by to někdo věděl. To je jedno. Půjdu se tam podívat. Nevadí, že budu mít případně trest. Když mě nikdo neuvidí, jsem v klidu.

Vyjdu před hotel a celý si ho ještě prohlédnu. Vypadá staře, zchátrale a neudržovaně. Zevnitř je úplně jiný. Má na sobě ještě nějaký různý značky. Ze školy vím, že to jsou označení smeček, které jsou asi tady poblíž. Nebo tak nějak. Je tu Půlnoční znak a ten vedle něho bude určitě Krvavý. Ostatní značky neznám.

Otočím se čelem k lesu. Teď mě čeká další proměna. Ve vlčí podobě se cítím mnohem lépe. Volněji. V lidské se cítím spoutaně. Nemůžu se prostě tolik hýbat jako ve vlčí.

Už tu stojím jako bílý vlk s modrými oči. Teda řekli mi, že mám jako vlk hezky modrý oči.
Rozejdu se směrem do lesa a jdu pomalým krokem. Není kam spěchat. Do snídaně mám pořád ještě hodinu.

Kochám se přírodou kolem. Je to tu přenádherné. Všude stromy, listí, mechy, tráva, občas někde rozkvetlé kytičky. Slyším ptáčky jak si zpívají. Datla jak ťuká do stromu. A ta vůně. Cítím volnost a nezávislost.

Ztrácím pojem o čase. Nechce se mi odsud chodit. Komu by se taky chtělo. Ale už bych asi opravdu měla. Ještě naposledy se zhluboka nadechnu a zaposlouchám se do zvuků přírody.
Zaslechnu, ale nějaký bolestný zvuk. Jde slyšet tiše, ale když se zaposlouchá, jde to. Zní to, jako volání o pomoc.

Rozběhnu se směrem odkud jsem ten zvuk slyšela. Vím, že jdu správně, protože se to každou chvíli zesiluje.

Už jsme dost blízko, abych viděla, co se stalo. Malá lištička se chytila do pasti. Chudák, to jí tu tlapku musí úplně řezat. Přiblížím se k ní co nejblíže. Začne se stahovat. Bojí se mě. Nevím, jak ji naznačit, že jí chci jen pomoct. Nakonec se tedy proměním. Ve vlčí podobě bych jí stejně byla k ničemu.

Furt uhýbá, ale nemůže moc, prorože to jí už plést nedovolí. Přikleknu si k ní.
,,Neboj se, jen ti to pomůžu sundat."nebude mi rozumět, ale jak jinak jí mám zkusit uklidnit, když to potřebuju rychle sundat a jsem trochu pod tlakem.

,,Teď to opatrně otevřu, jo."rukama jsem to začala roztahovat. Je to, ale moc těžký. A tím, že mi to nejde, tak to zarývám té malé lištičce víc do nohy.

,,Takhle to nepůjde,"přemýšlím nahlas. ,,Musí to jít nějak jinak,"kouknu se kolem pasti. Nejsem na to odborník. Je tu ale nějaké kolečko. Položím na něj ruku a začnu odpočítávat. ,,Jedna...dva...tři!"otočila jsem kolečkem a past se na chvíli zdržela. Lištička stihla i packu dát pryč. Mně se mezitím rozbušilo srdce. Pak se past zaklapla. Rychle jsem oddychovala. Málem ta malá lištička mohla být bez nohy.

Podívám se na ni a nevypadá vůbec dobře. Leží na zemi a z packy jí teče hodně krve. Nemám čím jí to ošetřit.

Sundám ze sebe mikinu a tu malou lištičku na ní lehce položím. Chvílemi nespolupracovala, ale pak se už podvolila. Zabalila jsem ji do mikiny a co nejrychleji se vydala k hotelu. Snad jí někdo dokáže pomoct.

Běžím co nejrychleji dokážu. Ve vlčí podobě by to bylo snažší, ale to by s ní nešlo. Nohy mám podřené o trní, co tu sem tam roste. Lištička mi už v náruči usla. Je roztomilá, když spí. Musím ji nějak pomoci.

Už se blížím k hotelu. Všichni už jsou vzhůru, protože jde slyšet hluk. Vběhnu dovnitř a snažím se najít nějakého učitele.

Zahlédnu paní Rowovou. Ta mi snad pomůže.
,,Paní učitelko, potřebuji pomoct."překvapeně se na mě podívá a pak na lištičku. ,,Pojď, musíme jí odvést na ošetřovnu."rukou mě začne tlačit na záda, abych šla směrem k ošetřovně. Nevěděla jsem, že tu nějakou mají. Ale mohla by to dávat smysl, když jsou uprostřed lesa.

Paní učitelka zaklepala na nějaký dveře a ty po chvíli otevřela žena okolo třicítky. Měla na sobě bílý plášť, takže to asi bude doktorka.

Bez jakýmikoliv slova nás vyzvala dovnitř a mě řekla, ať lištičku položím na lůžko. Pak nás odehnala pryč, ať může udělat svou práci. Poslechli jsme ji a odešli z místnosti, pak už jsme se jen s učitelkou vydali na snídani. Z toho běhu mi pořádně vyhládlo.

...

,,Kde si byla ráno?"jakmile jsem se usadila na místo Mii, se mě začala hned ptát.
,,Byla jsem se projít,"řekla jsem krátce, protože jsem si už do pusy cpala slaninu a vajíčko. A pak to zapila džusem. Snídaně tu jsou výborné.

Mia se chtěla ještě na něco zeptat, ale rychle ni umlčet hlas jednoho z učitelů.
,,Dobré ráno všem, chtěl bych vám jen sdělit dnešní program. Je něco málo po osmé a tak bych dal sraz v devět před hotelem. Pojedeme na Astrolský hrad, kde se dozvíte něco o naší minulosti. To nám zabere půlku dne, takže tam dostanete i něco k jídlu. Vezměte si s sebou jen potřebné věci. Tak nezapomeňte, v devět před hotelem."ukončil svůj proslov pan učitel. Hned po něm jsme se s holkami rozešli do našeho pokoje, abychom se přichystali.

Vzala jsem batoh, do flašky jsem si napustila pití a pak tam dala ještě pár věcí, které se mi budou možná hodit.

Už jsem byla připravená a do srazu mi zbývalo tak dvacet minut. Toho jsem využila a šla se podívat za malou lištičkou, jak se jí daří.

Zaťukám teda na dveře ošetřovny a počkám než je přijde otevřít ta žena, co tu byla před snídaní. Jakmile je otevře, pozdravím ji a zeptám se na tu malou lištičku.

,,Už je v pořádku. Díky mému daru měsíce, jsem ji vyléčila. Je ale zatím dost unavená. Kdybych neměla schopnost léčit, už by byla bez tlapky. Ta past ji poškodila hodně šlachy."obeznámila mě s liščiným stavem. Bylo mi jí líto.

,,Můžu jí vidět?"zeptala jsem se a ona mi uvolnila cestu. Ležela na lůžku, které bylo normálně dělané spíš pro nás vlkodlaky a ne pro zvířata. Jinam jí, ale dát nemohla.

Sedla jsem se k ní a pohladila jí po hlavičce. Spala tvrdě. Potřebovala to. Když jsem jí totiž nesla, viděla jsem, že je její krev už někde zaschlá. Musela tam být dlouho.

,,Vzhledem k její velikosti, usuzuji, že má teprve pár měsíců. Je ale malá na to, aby žila sama v přírodě. Nedává smysl, že tam byla sama. Asi se muselo její matce něco stát."oznámila mi doktorka. Teď mi jí bylo ještě víc líto.

,,A kdo se tedy o ní může postarat?"zvědavé jsem se jí zeptala, protože když je tedy mic malá na to, aby žila sama v lese, tak s kým bude žít.

,,Myslela jsem, že se jí ujmeš ty. Přece jsi ji zachránila, takže si myslím, že si k tobě vybudovala malou náklonnost." To mě trochu zaskočilo. Já a starat se o zvíře? Nikdy jsem se o žádné nestarala a nevím, jestli je to vůbec povolené mít na kolejích zvíře.

,,No já nevím,"odmlčela jsem se a pak ještě dodala: ,,Rozmyslím se a musím se zeptat učitelů, jestli je to vůbec povolené. Teď už musím jít. Na shledanou." Vyšla jsem z ošetřovny a rychle se vydala ven před hotel. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych si tu lištičku mohla nechat. Je to na mě příliš práce.

,Díky' Zastavila jsem a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Měla jsem pocit, že mi někdo poděkoval. Nikoho tu, ale nevidím. Možná to bylo jen v mí hlavě.

Opět se omlouvám za dlouho nevydanou kapitolu. Měla jsem toho teďka hodně a nestíhala jsem psát.
A kvůli tomu bych chtěla zavést to, kdy budu vydávat kapitoly. Zatím to vypadá, že budou každé pondělí a pátky.
Toto pondělí asi ne, ale od dalšího týdne, by to už mohlo jít.