Tajemství měsíce

7. Kapitola-Alfa

Zase ráno. Vstala jsem. Oblékla se a tak dále. Každý den to stejný. Ach jo.

Byla sobota, takže nemám co na práci. Dnešek bude asi nic moc. Budu se, ale muset psychicky připravovat na novou školu. Bude o hodně jiná než normální střední školy.

Po snídani jsem se šla podívat na učebnice. Zajímalo mě jaké předměty tam jsou. Sedla jsem si ke stolu a prolistovávala učebnice. První co byla na hromadě byla matika. Normální předmět. Jí se asi nevyhnu. Další učebnice byla boj. Koukla jsem se dovnitř a byly tam spíš jenom zbraně a druhy bojů. Pak tu byl přírodopis, dějiny vlků, proměňování, fyzika a pár dalších. Nejvíc mě, ale zaujal předmět měsíc. Už v tom obchodě mi připadal divný. Prolistovala jsme si ji a narazila na kapitolu zvanou Tajemství měsíce. Měsíc má nějaké tajemství? Blbost. Chtěla jsem si o tom něco přečíst, ale zdola mě někdo zavolal. ,,Kate. Musíme někam jet. A nepočká to. Pojď dolů." tak jsem šla. Zajímá mě kam to zas jedem.

Nastoupili jsme do auta a rozjeli se. Mohlo začít moje vyzvídání. ,,Kam to jedeme?" ,,Uvidíš. Už jsme ti o tom jednou říkali." odpověděl mi táta. Už nevydržím furt čekat než mi něco řeknou. ,,Prosím, tak mi to řekněte ještě jednou." ,,No dobře. Jedeme za alfou." cože? To mi nemohli říct dřív. Vždyť budu před ním vypadat jak pako. Když je vůdce smečky tak mě bude chtít asi vyzkoušet jestli do jeho smečky patřím. ,,Proč tam jedeme? A proč jsme mi nic neřekli?" ,,Jenom by ses vyptávala. A alfa si nás svolal. Proto tam jedeme. Nesmíme mu vzdorovat." už z toho asi nevycouvám. A hlavně co po nás chce ten alfa?

Cesta byla tak na 20 minut. Zaparkovali jsme před hodně ale hodně velkým domem.

Zazvonili jsme a čekali. Za chvíli se ozval nějaký hlas. ,,Kdo je?" ,,Noah a Abigail Blackovi. A naše dcera." odpověděl táta a ten hlas pokračoval. ,,Vstupte." Hned jak to ten hlas dořekl otevřeli se před námi obří dveře. Šli jsme dovnitř a bylo tady velké schodiště. Říkám furt velké, ale tady je opravdu všechno velké.

Po schodech scházel nějaký pán. Na alfu ale nevypadal. ,,Pojďte se mnou. Alfa už vás čeká." promluvil ten pán a rodiče přikývli. Následovali jsme ho do moderně udělané místnosti. Uprostřed byl gauč s křeslem a tam seděl muž. Vypadal stejně starý jak táta. Měj jizvu přes tvář a přes oko. Hned šlo poznat, že je to alfa.

,,Posaďte se, prosím." Šli jsme si teda sednout na gauč. Byl tak měkký a pohodlný. ,,Noahu rád tě zase vidím." ,,I já tebe Miku." jak vidím, tak jsou asi přátelé, když si tykají. ,,Asi jsem ti neřekl proč jsem tě zavolal, že?" ,,Ne, neřekl." Vypadali oba vesele, tak to asi zlé tolik nebude. ,,Zajímalo mě jak Kate vyrostla. A hlavně jsem ji chtěl vidět, protože je náš nový člen smečky. A kolik ti teda vlastně je Kate?"trochu jsem se vyděsila, protože s někým takovýmhle mluvím prvně. ,,Bude mi šestnáct." ,,To by sis skvěle rozuměla s mým synem. Mu je totiž sedmnáct. Ale bohužel tu není. Musel si prý něco zařídit." tu poslední větu řekl lehce sklesle. ,,Tak příště je kdyžtak seznámíme. A navíc jaký otec takový syn. Je úplně stejný jak ty." začali se tomu smát. I mamka. Nechápu jejich humor.

Dlouho si tam povídali nedůležité věci a mě se zachtělo jít na záchod. Alfa poslal se mnou jeho sluhu ke koupelně a já pak mám sama přijít.

Šli jsme po těch velkých schodech. Bylo to hodně vysoko. Až jsme schody vyšli tak koupelna byla hned za rohem.

...

Jak jsme vycházela z koupelny, šla jsem se podívat na výhled se schodů. Sice tady není nijak výjimečný výhled, ale bavilo mě se koukat z takové výšky.

Vyrazila jsem pomalu dolů, ale v tom jsem slyšela, že někdo běží za mnou po schodech dolů. Chtěla jsem se otočit, ale ta osoba do mě žduchla a já jsem cítila jak padám z těch schodů. Naštěstí jsem byla už skoro dole. Nebolelo to tak kdybych se skutálela po schodech úplně z vrchu. Dopadla jsem na zem.

Zvedala jsem se a někdo mi podal ruku. Koukla jsem se mu do obličeje. Měl krásně hnědo-černé vlasy a zelené oči. ,,Jsi v pořádku?" řekl a furt mi nastavoval ruku aby mi pomohl zvednout se. Podala jsem mu jí a pomohl mi se zvednout. ,,Promiň, neměla jsi stát v cestě."řekl to tak povýšeně, že bych mu jednu nejradši vlepila. ,,Tohle, ale nebyla moje chyba. Za to můžeš ty. Nemáš běhat po schodech." budu taky mluvit povýšeně aby si na mě nevyskakoval. ,,Ty mi spíš nemáš co poroučet. Víš kdo já jsem?" ,,Ne a je mi to fuk." otočila jsem se a šla jsem zpátky k rodičům.

Až jsem se vrátila, tak už se loučili. Rozloučila jsem se teda taky a vyrazili ke dveřím

,,Tak zase v pondělí. Budu potřebovat s něčím pomoct." ,,Jasně." táta si s alfou řekli ještě pár slov a pak už jsme konečně vyjeli.

Těšila jsem se do své měkké postele. Teď jsem si, ale vzpomněla na toho drzého kluka. Nejradši bych mu fakt vlepila, protože mě shodit se schodů a ještě říct, že to je moje vina. Až ho příště uvidím vyřídím si to s ním.

Co říkáte na tuhle? Mně se líbí, protože už se dostáváme do té lepší části. Snad i vám se líbila. A jsem ráda, že si tuhle knížku aspoň někdo čte. Ale věřím, že až budu mít víc kapitol, tak vás bude víc.