Tajemství měsíce

44.Kapitola-Muzeum

'Tohle se stalo?'nelíbilo se mi, co mi řekl. Opravdu jsem Masona málem zabila? 'Jo'
Nevím co mám dělat. Ani co dalšího na to říct.

'Měli bychom jít, je pozdě.'prohlásil Jake a postavil se. Napodobila jsem ho a vadali jsme se domů. Teda spíš do školy.
Celou cestu jsme nepromluvili. Cítím se špatně, protože si nic nepamatuju. A cítím se tak i kvůli Masonaovi. Mohla jsem ho zabít. Co mě ale zastavilo?

...

,,Kate, kde si byla tak dlouho? Bála jsme se o tebe."vrhla se ke mně Mia, když jsem se vrátila do pokoje. ,,Byla jsem jen venku s Jakem."řekla jsem ji klidným, ale zlomeným hlasem. Ona si toho všimla hned.
,,Co se stalo? On ti něco udělal? Jestli jo, tak ho..." ,,Ne nic mi neudělal."musela jsem ji utnout, protože by to nedopadlo dobře.

,,Tak co se teda stalo?"trvala si na tom, že to musí vědět. ,,Nechci o tom teď mluvit." Nemám žádný důvod jí o tom neříct, ale něco věci mně, o tom nechce mluvit. To něco mě i dává ten hrozný pocit. Z ničeho jsem ještě nebyla tak zmatená a zklamaná.

,,Dobře."už mě nechala být, protože věděla, že by mi nebylo líp, ale hůř. Teď jsme klid potřebovala. Vydala jsem se teda do koupelny, abych se umyla a pak šla spát. Takhle zamlklá jsem zůstala ještě dlouho.

Pátek
(Den odjezdu na výlet)

S Miou jsme si dobalovaly věci na ten výlet. Nakonec se rozhodlo, že to bude na dvě noci. Nijak mi to nevadilo. Aspoň se dneska ulejeme ze školy.

,,Už můžeme?"měli jsme být už dávno na srazu, ale Mia si potřebovala akutně sbalit svého plyšáka na kterého zapomněla. Do batohu se ji nevlezl, takže musela přeskládat celý kufr, aby se tam vlezl.
,,Jo, jdem."otevřela jsem dveře a vyšla z pokoje. Hned za mnou Mia a já zamkla. Běželi jsme rychle dolů po schodech a s těma kufry, to nebylo jednoduchý. Jsou to malé kufříky, ale za to těžké.

Běželi jsme chodbou a pak zahnuli, aby jsme se dostali ven před hlavní dveře. Už tam stáli všichni a čekalo se jen na nás. Nebo spíš nečekalo. Zrovna se otočili a ti nejrychlejší začali nastupovat do autobusu. Všichni drželi v ruce nějaký papír.

,,Tady jste."vyděsil mě Liam svým náhlým příchodem. ,,Vzal jsem vám ty papíry. Proč jste se, ale tolik zdrželi?" ,,Díky zlato."nechtěla mu odpovídat na jeho otázku Mia. To se za toho medvídka stydí?

Nastoupili jsme s Miou do busu a sedli si tam, kde bylo místo. A to bylo před Liamem a Masonem. Celý zbytek týdne jsem se mu ve škole snažila vyhýbat. Vím, že je to ode mě ošklivé, ale potřebovala jsem si to uspořádat v hlavě. A ještě se mu musím omluvit. Ale to až někde v soukromí.

Cesta byla klidná a ne moc dlouhá. Trvala hodinu a půl. Poslouchala jsem písničky a nevnímala dění okolo. Mia se bavila s Liamem a o Masonovi jsem ani nevěděla.

Zastavili jsme před velkou a nově vybudovanou budovou. Muzeum. Vylezli jsme z autobusu a seřadili se vedle sebe. Celkem nás bylo padesát plus tři učitelé. Jela totiž naše třída a dvě druháků. V prváku je nás míň, takže je jen jedna třída.

,,Rozdělíme se po třídách na skupinky. Prváci půjdou jako první a za nimi po půl hodině druháci z áčka. Pak zase béčko."začal nás rozřazovat učitel, kterého neznám. Neučí žádný můj předmět. ,,Paní učitelka Rowová půjde s prváky. Užijte si prohlídku."dokončil svojí řeč a paní učitelka si nás už někam odváděla.

Před muzeem na nás už čekala průvodkyně. Pozdravila nás a zavedla dovnitř. Začala říkat nějaká pravidla, ale to jsem ji neposlouchala. Obdivovala jsem muzeum. Zevnitř to vypadalo mnohem líp než zvenku. Pak už zmínila něco zajímavého a tak jsem se vrátila myslí zpátky.

,,Celé toto muzeum bylo navrženo pro vlkodlaky. Normální člověk se sem nedostane. To je vám snad jasné. Jako první věc vám ukážu tohle."ukázala na obrovský dráp. Byl asi stejně velký jako moje zápěstí. ,,Tohle je Aslanosův dráp. Je z doby kamenné, kdy se poprvé na zemi objevil vlkodlak. Patřil největšímu a nejsilnějšímu Alfovy, který kdy žil. Dráp je tolik velký, protože jsme se dříve neměnili na vlky jako teď, ale na obrovské nestvůry, jak nás lidé v té době nazývali. Dráp byl nalezen toku 1743 ve Švédsku. Nic dalšího nám o něm není známo a tak můžeme jít k dalšímu exponátu."

Popošli jsme kousek a tohle bylo o trochu zajímavější, než ten dráp. Byl to zub. O něco menší než ten dráp.
,,Tady máme zub mocného Williema. Nebyl to Alfa a ani nikdo vysoko postavený ve smečce. Byl samotář a velmi schopný bojovník. Nikdo ho nedokázal porazit. Řadí se jako druhý nejsilnější vlkodlak. Je o něm mnoho historek, ale jen jedna je pravdivá, a tu se dozvíte zítra. Zemřel na infarkt. Ke konci svého života už měl problémy se srdcem, ale furt bojoval. Pak to už nezvládl."zase šla dál a my ji následovali.

Zastavila se až u lebky. Nedokážu rozeznat jestli je lidská nebo vlčí. Vypadá i trochu děsivě. ,,Tohle je replika lebky žijícího před deseti tisíci lety. Dříve jsme měli odlišnou lebku než lidé. Postupem se zdokonalovala, až začala vypadat jako lidská. Teda skoro. Když se podíváte na vlkodlačí lebku ultrazvukem, uvidíte, že máme trochu delší nos než lidé. Ale nebojte, skoro to nejde vidět. Domníváme se, že jsme jí tak kdysi měli kvůli proměně. Je i možné, že to bylo kvůli tomu, aby se vlkodlaci navzájem poznali. Neměli totiž v lidské podobě tak dobrý čich, jako teď my. Ani zrak a sluch. Postupem času se stáváme lepšími víc a víc. Myslíme si, že za tisíc let dokážeme slyšet na několik kilometrů daleko. Ale není to tak jistý."

Ukázala nám ještě několik dalších exponátů. Všechno mě hodně zajímalo, protože teď svět vidím úplně jinýma očima. I historii. Z pohledu vlkodlaka se celá naše minulost změnila.

Po hodině prohlídky muzea, jsme se vrátili zpátky k autobusu. Dostala jsem hlad. Až se všichni vrátí, tak bychom měli jít na oběd. Vybírali prý druháci, tak myslím, že to bude dobrý.

...

K večeru jsme už dorazili na hotel. Samozřejmě že pro vlky. Je schovaný v lese, takže lidi o něm vůbec neví.

Odpoledne jsme byli na jedné památce. Nevzpomenu si, jak se jmenovala, protože měla fakt složité jméno.

Teď se s Miou, Emily a Bellou zabydlujeme na pokoji. Je prostorný a má moderně zařízenou koupelnu. Máme tu i balkon. Na ten jsem se šla podívat jako první. Je odtud úžasný výhled na les. Vsadím se, že nikdo jiný takový nemá. Tohle byla fakt krása. Jde slyšet i spívání ptáčků a zvuky přírody. Odsud už nechci nikam chodit.

Omlouvám se, že vydávám kapitolu po dlouhé době. Neměla jsem moc času. A o víkendu budu pryč, takže nebudu stíhat psát. Takže další kapitola vyjde až ve středu. Možná.