Tajemství měsíce

13.Kapitola-Doznání

Do konce vyučování jsem už Masona neviděla. Díky bohu. Kdyby jsem ho znovu potkala už bych mu asi neutekla. Odpolední hodiny byly hrozný. Buď jsem jen běhali nebo skákali přes překážky. Zeptala jsem se i kdy se budeme učit se zbraněmi. Řekli mi, že až v druháku. Kvůli bezpečí. Ještě že budou za měsíc a půl prázdniny. Nemohla jsem se dočkat a to jsem tu teprve druhý den.

Po poslední hodině jsme šli s Miou na pokoj. Chtěli jsme si tam odložit věci a jít ven.

Otevřeli jsme dveře a hodili do pokoje batohy a hnedka zavřeli a odešli. Takže jsme ty schody museli jít sem a tam. Ještě po tom tréninku. Myslela jsem, že už dál nejdu.

Až jsme vyšli ven Mia se mě začala ptát. Asi nechtěla aby to ve škole někdo slyšel. Tady totiž nikdo není. ,,Kam jsi pospíchala o té přestávce? A Emma mi řekla, že tě viděla jak jsi s Masonem. Je to pravda?" ,,Jo hned ti to řeknu."

Všechno jsem jí řekla a vypadala, že tomu neuvěří. ,,Jako fakt? Proč jsi mu na takovou blbost naletěla?" byla taková, nevim jak to říct. Trochu zklamaná a zároveň frustrovaná. ,,Já vím. Lituju toho." byla jsem z toho taky trochu špatná. ,,Neboj vyčítat ti to nebudu. Hlavně tě obdivuju, že jsi ho srazila k zemi. Nikdo by si to nedovolil." vypadala celkem pobaveně. Nevim jak tak rychle dokázala změnit emoce. ,,Proč by si to na něho nikdo nedovolil?" ,,Ty to nevíš? Je to syn alfy Půlnoční smečky. Naší smečky. Až dokončí školu a jeho otec ho uzná, že je připravený stane se alfou." tohle jsem fakt nevěděla. Rodiče mi říkali, že k našemu alfovi a k jeho dětem se musím chovat mile. Jinak nám můžou něco udělat. Táta s alfou jsou, ale velcí přátelé. Takže to snad by nebyl horší trest než normálně. Teda doufám že ne. ,,Ooouu...bude to asi velký průšvih co?" Mia mi na to přikývla. Ale radši budu mít trest než abych se mu omluvila. ,,Ale když je budoucí alfa naší smečky, tak se přece nemůže takhle chovat ne?" ,,To je pravda. Jeho rodiče to neví jak se chová. Před nimi se chová jako hodný syn. Jednou ho, ale přistihli jak kradl auto. Řekli mu jestli bude dělat něco takového, tak se alfou stane jeho mladší bratr Luis." řekla mi Mia.

...

Už bylo tak 5 hodin. Mia se vrátila na kolej a já jsem se chtěla ještě porozhlédnout kolem. Je to tu zvláštní. Jsme uprostřed lesa a nemůžeme odsud odejít. No jako můžeme, ale byl by z toho pak problém.

Procházela jsem se zahrádkou, která je před naší školou. Jsou tu hezky rozkvetlé květiny. Podívala jsem se na oblohu. Ještě svítilo slunce.

Nad mím kocháním přírodou mě, ale někdo vyrušil. ,,Ahoj Kate."ucukla jsem sebou. Trochu mě vylekal. ,,Ahoj Jaku."pozdravila jsem ho a dál pokračovala v cestě. On se ke mně přidal. ,,Proč jseš tady tak sama?" zeptal se mě. ,,Chtěla jsem si to tady prohlédnout. A co ty?" ,,No šel jsem na čerstvej vzduch a uviděl tebe, tak jsem si řekl, že tě pozdravím." trochu jsem se na něj pousmála. Nebyl to až tak upřímný úsměv. Spíš takový aby to bylo slušný.
,,A navíc jsem se tě chtěl zeptat co jsi dělala v kabinetě zeměpisu." má tohle jsem úplně zapomněla. Trochu jsem spanykařila a nevěděla co říct. Nakonec jsem se mu to rozhodla říct celé.

,,To jsi mu jako fakt věřila?" zeptal se mě nevěřícně. ,,Jo protože neznám moc pravidla."odpověděla jsem mu a pak jsme došli na konec zahrádky. ,,No nic nevrátíme se zpátky?" ,,Ne ještě ne. Něco ti ukážu. Pojď za mnou." Rozešel se k lesu a tak jsem ho teda následovala. ,,Co mi chceš ukázat?" ,,Uvidíš." Došli jsme k plotu a v něm byla malá dírka. Byla ale dost velká aby se tamtudy někdo dokázal protáhnout.

Jake šel první. Protáhl se dírou a já potom taky. Šli jsme rovně lesem. Nebylo mi to tady příjemné. Připadalo mi, že tu není bezpečno. A navíc porušujete pravidla abychom neopouštěli území školy.

Šli jsme mlčky dál. Bylo to už hodně dlouho jdeme. Co mi chce ukázat a hlavně kdy už tam budem? Bolí mě z dneška ještě nohy.

Koukala jsem se hlavou do země. A pak jsem vrazila do Jakea. On se jen na mě podíval a dál si mě nevšímal. Stáli jsme pře skalkou. Nebyla moc vysoká, ale byla vyšší než stromy. Jake začal někudy lézt. ,,Kam lezeš? Vždyť spadneš." ,,Ale nespadnu. Už jsem tudy lezl milionkrát. Je to bezpečný. Polez taky." Vykulila jsem na něho oči jestli to myslí vážně. Nechci se zabít kvůli tomu, že jsme lezla na skalku. Ale co mi zbývalo. Tady dole jsem se cítila nepříjemně. Skoro jakoby za rohem číhalo nějaké nebezpečí. Rozhodla jsem se teda, že poletí za ním.

...

Fakt to nebylo tak strašný jak jsem si myslela. Až jsem vylezla nahoru, Jake mi řekl ať se postavím a rozhlédnu se. Udělala jsem to a byl tu tak krásný výhled. Šlo odsud vidět i na kousek města. Byl to tak ohromný výhled. A ještě k tomu západ slunce. Muselo nám to trvat dlouho než jsme se sem dostali.

Chvíli jsme tam ještě byli, ale pak jsme se museli vrátit. Slezli jsme a vydali se zpátky. Bylo chladněji a já měla na sobě tričko s krátkým rukávem. Jake asi viděl, že je mi zima a přehodil přes mě jeho mikinu. Poděkovala jsem.

...

Došli jsme do školy a před kolejemi jsem mu vrátila mikinu. Rozloučili jsme se a šla jsem na pokoj. Tam jsem si vyslechla od Mii, že měla o mě strach. Že jsme tam byla strašně dlouho. Pak se ale uklidnila a začala jsem se chystat do postele.