Tajemství měsíce

36.Kapitola-Co se se mnou děje?

Z pohledu Kate:

Musela jsem na vzduch. Venku mi je dobře. Jen pokaždé když jsem venku, mě něco vevnitř sužuje a snaží se dostat ven. Nevím co to je. Mám i pár dalších otázek. Na některé potřebuju kohokoliv, aby mi je vysvětlil. Na ty zbývající mi nedokáže odpovědět nikdo.

Přemýšlela jsem o tom, že bych měla zajít za Miinou sestřenkou. Snad mi odpoví aspoň na pár otázek. Asi tam zajdu. Zítra mám čas, tak se tam můžeme stavit. Nevím kde přesně je ta věštkyně.

Celou dobu jsem seděla na schodech u tribun. Nikdo tu nebyl, takže jsem měla klid. Pomalu jsem se začala zvedat a chystat se na odchod. Musím říct Mii jak jsem si to rozmyslela.

Sejdu pár schodů a zahlédnu Masona, jak jde ke mně. Zastavím se a počkám, až bude úplně u mě. ,,Ahoj."pozdraví mě. ,,Čau."pozdrav mu oplatím. ,,Nechceš se se mnou proběhnout?"zeptal se mě. Moc nevím co mu na to říct. Nechci aby se opakovalo to, co se mi stali. ,,Já...nevím."řekla jsem tiše. Vím,že mě slyší. Je to díky vlkodlačímu sluchu. ,,Neboj, dohlédnu na to, aby se ti nic nestalo." Z jeho slov jsem se trochu začervenala. Cítila jsem z toho upřímnost. ,,Tak, dobře."rozhodla jsem se a on se celý rozzářil. Takhle mu to sluší. Teda, ne, je normální. Co to do mě vjelo?

Vydali jsme se od hřiště. Šli jsme v tichosti. Já jsem to ticho, ale prolomila. Zajímalo mě, ale co se stalo včera mezi ním a Em. Chci slyšet jeho stranu příběhu. ,,Co se vlastě...stalo včera mezi tebou a Emily?" Podíval se na mě. ,,To se nemůžeš zeptat na nic jiného? Pravda je to co ti řekla Emily."odpověděl trochu podrážděně. ,,Jak víš, že mi to Emily řekla?"zeptala jsem se ho podezřívavě. Na chvíli zaváhal co říct. ,,No, jste kamarádky. Je jasné, že ti to už řekla."odpověděl.

,,Tak když jsi říkal, že to co řekla, je pravda, tak se ti někdo vážně líbí?"zeptala jsem se ho nevěřícně. Ironicky jsem se usmála. ,,No....jo, asi líbí."řekl s delší pomlkou. Zvedla jsem obočí a rychle ho vrátila zpátky. Tohle jsem nečekala. ,,Je to Daisy?"zeptala jsem se ho provokativně. Vím, že mu leze krkem. ,,Vážně?"začal se smát. Já taky. Je jasné, že to ona rozhodně není.

,,A kdo to teda je?"pořád jsem se ho ptala na otázky. Zajímalo mě to. Cítila jsem mírný pocit žárlivosti. Né, proč to dělám?
Teď se jen usmál na nebe a pak řekl: ,,To ti řeknu někdy jindy. Teď je ale řada na mě s otázkami."

Neměla jsem nic proti. Teď se mohl ptát on, když jsem ho zahrnula pár otázkami. ,,Co barva?" Nechápala jsme jeho otázku. ,,Co s barvou?"zeptala jsem se. Fakt jsem nevěděla co tím myslí. ,,Jakou máš ráda?"ujasnil mi jeho otázku. Trochu mě to překvapilo. ,,Černá."co jiného. ,,Hm, a co jídlo?"zeptal se zase. Nejsou to trochu soukromé otázky. Ale chci mu na to odpovídat. Nelíbí se mi to, co se se mnou děje. ,,Asi všechno z asijské kuchyně."odpověděla jsem mu. Asijskou kuchyni fakt miluju.

Zakýval hlavou a přemýšlel. Asi nad další otázkou, kterou by mi dal. Pak řekl: ,,Co si dělala na staré škole, když jsi nevěděla, že jsi vlkodlak."zeptal se mě zvědavě. Trochu mě ta otázka zaskočila. Nerada o tom mluvím. Hlavně kvůli tomu incidentu, co se stalo v té uličce. Nerada na to myslím. ,,Nechci o tom mluvit."přiznala jsem mu. Mlčel. Byla jsem vděčná, že se mě neptal proč o tom nechci mluvit.

,,Tak poslední otázka."oznámil mi. Šli jsme dlouho a zastavili jsme u plotu. ,,Chceš něco naučit?"zeptal se mě s takovým podivným obličejem. Radši jsem to nijak nekomentovala.
,,A co?"zeptala jsem nejistě. Jestli to bude něco špatného, musím to hned utnout. ,,Jednu věc."řekl bez jakéhokoliv dalšího slova. Vím, že z něho nic nedostanu.

,,Proměň se."přikázal mi. Udělala jsem jak mi řek. Nejednou ve mně polevil pocit sužutí. Cítila jsem se víc volná. Bylo to jiné než včera.
Hned po mně se proměnil také. Podívala jsem se pozorně ne něj, protože mě zajímalo, jak vypadá ve vlčí podobě. Nedokázala jsem to, ale vnímat. Zahleděla jsem se do jeho zelených očí. Zrak jsem, ale musela rychle odvrátit.

'Začneme?'zeptal se mě přes telepatii. Chtěla jsme mu odpovědět, ale nevím jak se to dělá. 'Neumíš mluvit přes telepatii?'opět se mě zeptal. Jak mi zní jeho hlas v mé hlavě, nedokážu se na nic soustředit. Na jeho otázku zakroutím hlavou.

'Naučím tě to. Musíš si v hlavě přestěhuje představit, co chceš říct.'řekl a utichl. Čekal na mě. Představila jsem se jedno slovo. To nejjednodušší. Ahoj. Nic jiného mě nenapadlo.
'Radši zavři oči. Budeš mít ze začátku větší jistotu, že to bude fungovat.'jak řekl, tak jsem udělala. 'Teď si musíš živě představit komu to chceš říct. V jakékoliv podobě.' V hlavě jsem si ho představila, jako člověka. V té podobě ho vidím víckrát. 'A naposledy musíš, to slovo nebo větu říct. V hlavě ji řekni, jako když si o někom řekneš v hlavě.' Udělala jsem k ten poslední krok. Jen nevím, jestli to funguvalo.

'Taky tě zdravím.'řekl. Takže to slyšel. Začala jsem mít ohromnou radost. 'Po pár používání, ti to bude připadat, jako normální věc, takže to nebudeš muset dělat, tak dlouho.'dodal. Nevěděla jsem jak mu poděkovat.

'Teď už můžem?'začal svojí dřívější otázkou. Chystala jsem se mu odpovědět vlčí telepatií.
'Jo.'řekla jsem krátce. Kývl a proskočil dírou v plotě. Za ním na mě počkal. Proskočila jsem tou dírou taky a hned se pak rozběhl do lesa. Já za ním.

Z pohledu Masona:

Běžel jsem první. Mám namířeno ke hranicím naší smečky. Ke Krvavé se radši ani nepřibližuju. Nechápu co to Jakea napadlo. Měl bych se soustředit na cestu.

Ohlédnu se za sebe, abych věděl jestli mě Kate stíhá. Byla blíž než jsem myslel. Je opravdu dost rychlá. Chci jí to trochu přitížit. Zrychlím teda tempo. Dokázal bych ještě víc, ale to je Alfa rychlost. S tou by mě už vůbec nedohnala.

Pořád byla blízko. Je vytrvalá. Zrychlil jsem teda ještě víc. To už určitě nečekala. Stále jsem ji kontroloval. Nebylo, ale třeba. Furt se držela u mě. Nikdo koho znám není tak rychlý, aby se mnou stačila už v tomhle tempu.

Rozhodl jsem se už nezrychlovat. Stejně jsme už skoro má místě. Ještě jsem ji neřekl, co chci dělat. Naučit ji lovit. Jako správný vlk, by to umět měla. Nevím, ale jestli na ni není ještě moc brzo. Já jsem poprvé lovil, když mu bylo deset. Poprvé se mi to nechutilo, ale pak se mi to zalíbilo. Nedělám to, ale pořád. Jen když mám blbou náladu.

Doběhli jsme na místo. Byli jsme jen kousek od hranic s Půlnoční smečkou. Zašel bych si zalovit tam, ale smečka by mě ucítila a to by zneklidnilo mého tátu. Má teda radši když mi říkám Alfo.

Kate zastavila vedle mě. Rozhlédla se kde to jsme. 'Co tady chceš dělat?'zeptala se nejistě. Byl jsem překvapen, že už mluví ve větách. Asi jsem hold dobrý učitel.
'Chci tě naučit lovit.' Byla překvapená. Neříkala nic. To se mi nelíbilo. 'Jako správný vlk, bys to měla umět. Jestli se ti to, ale moc hnusí řekni jestli ne.'nechci ji nutit do něčeho, co se jí hnusí. Co já vím, třeba se bojí krve nebo smrti někoho jiného.

Přemýšlela. Možná by si měla pohnout, protože jsem zahlédl jelena. Potřebuju vědět jestli ano nebo ne. Jinak v sobě neudržím svého vlka a on se vrhne po kořisti. Je i nebezpečný. Bojím se, že by mohl Kate ublížit. Ublížil už pár nevinným vlků. Zadržet ho je strašně složitý. Každý má v sobě vlka, který dokáže být nebezpečný. Kate ho ještě ani neobjevila. A ten můj je neklidný od doby co jsem potkal Kate. Pomalu mi začínalo docházet proč.

'Už ses rozmyslela?'byl jsem na krajíčku. Málem jsem svojí kontrolu nad tělem přenechal vlkovi ve mě. Když řekne ne, musíme odsud rychle vypadnout. Když jo, začne lov. S prvním lovem se v každém probudí jejich vnitřní vlk. Když se to stane Kate, můj se možná trochu uklidní a pozná kdo je, nebo to asi nedopadne dobře. A tomu musím zabránit, kdyby se to stalo. Jsem si ale na 90% jist, že to nebude potřeba.

'Zkusím to.'odpověděla mi konečně po dlouhém váhání. Nadchl jsme se. Po dlouhé době si zalovím. Teda Kate. Já asi někdy jindy. Neva. Můžeme začít.