Tajemství měsíce

37.Kapitola-Lov

Z pohledu Kate:

Lov jsem si chtěla vyzkoušet. Nerada zabíjím nevinná zvířata. Jestli chci být, ale opravdový vlk, budu to muset udělat.

Popošla jsem k Masonovi, abych se podívala, co lovíme. Koukla jsem se jeho směrem. Stál tam jelen. Měl tak obrovské a fascinující paroží. Ještě jsem nikdy žádného jelena neviděla s tak velikým parožím. Nebyl určitě jen ledajaký.

'Skrč se, nesmí nás zahlédnout.'zazněl mi jeho hlas v hlavě. Udělala jsem jak řekl a byla jsem blíž u země. 'Musíme se k němu pomalu a potichu přiblížit.'začal se k němu přibližovat. Udělala jsem to taky. Byli jsme dost blízko. 'Teď musíš na něho vyskočit a prokousnout mu hrdlo. Radši si připrav tesáky.'naposledy mi pokynul. Ale proč mluvil jen o mě. To se bude jen dívat? 'Ty nejdeš se mnou?'zeptala jsem se ho nejistě. Bojím se toho. Nic mi na to neříkal, takže to budu asi jenom já. Popadla mě větší nervozita.

Podívala jsem se znovu na jelena a připravila se zaútočit. Ale díky mému štěstí se mi podařilo šlápnout má větvičku a zlomit ji. Tím se ozval hlasitý zvuk a jelen nás zpozoroval. Neváhal a rozběhl se pryč. 'Běž za ním.'přikázal mi Mason a já se teda za tím jelenem rozběhla.

Běžela jsem co nejrychleji jsem dokázala. Moje nový byly trochu vyčerpané z toho běhu za Masonem. Takovou velkou rychlost si mohl odpustit. Cítila jsem, že běžel za námi. To mě trochu uklidnilo.

Jelena jsem jistě doháněla. Asi jsem opravdu hodně rychlá. Byl už je dva metry přede mnou. Chystala jsem se vyskočil, ale rychle zabočil. To jsem nečekala. Je chytrej na zvíře. Snažila jsem se rychle zabrzdit a stočit to stejným směrem. Zakopla jsem, ale o kořen stromu. Proč tu musel zrovna teď být. Skácela jsem se za zem.

Dopadla jsem silně na přední tlapky. Byla to velká bolest. Ty ani nejsou tak silné, aby to udrželi a tak jsem rozplácla. Vůně trávy a hlíny se mi zabodli do nosu.

Začala jsem se zvedat. Předními tlapkami jsem se opřela o zem a chtěla se zvednout. Bohužel mě v jedné v nich projela nepopsatelná bolest. Sykla jsem. Proměnila jsem se zpátky do lidské podoby, abych si tlapky pořádně prohlédla. Teď už ruku. Na povrchu nevypadala zraněně. Když teda nepočítám odřeniny. To jsem byla podřená všude možně.

,,Kate, si v pohodě?"doběhne je mně Mason a posadí se vedle mě na kolena. Už přeměněný. Pohlédlo jsem mu do očí a měl v nich starost. 'Jo, asi jo.'odpověděla jsem mu po chvíli a zase se pokusila vstát. Opět to byl marný a bolestivý pokus. Zase jsem sykla.

Mason mě přidržela za druhou ruku, která mě nebolela. Pomohl mi vstát. ,,Nevypadá to dobře."vzal jemně moji bolavou ruku a prohlédl si ji. ,,Budeme muset jít po svým, takhle běžet nedokážeš."řekl a pohlédl mi do očí. Fascinují mě. ,,Ty klidně běž, zvládnu to."nechci ho otravovat nějakou pytlovinou. Jen se nad tím zasmál.

Otočil se a popošel, pak se zase pohledem vrátil na mě. ,,Jdeš?" S překvapeným obličejem jsem se za ním vydala. Zraněnou ruku jsem si držela v té druhé.

Šli jsme mlčky lesem. Běželi jsme daleko, takže to musíme projít znova. Tentokrát to bude pomalejší. Mnohem pomalejším. Ti mě ale tolik netrápilo. Nejvíc ze všeho mi vrtal hlavou Mason. Jeho náhlá změna povahy je divná. I když se mi líbí víc než ta stará. Sice už dlouho se ke mně nechová, jak k nějaký malý holce na kterou si může vyskakovat, ale dneska to bylo jiné. Zajímá mě, co se mu honí hlavou, že se tak změnil.

Z pohledu Masona:

Šla vedle mě a nad něčím přemýšlela. Zajímá mě nad čím. Je mi ale divné se ptát. Chci navázat normální a klidnou řeč, ale nic mě nenapadá. Závodit s ní nemůžu, protože je zraněná. Tu ruku si drží v té druhé. Možná to bude zlomené. Radši bych byl, kdyby jen naražené. To ukáže až rentgen. Na ošetřené máme všechny zdravotnické přístroje. Občas jsou ale zbytečný, protože my jako vlci máme rychlejší regeneraci. Teda až v sobě probudíme vlka. To jsem mohl dneska Kate uskutečnit, ale kdyby ten jelen nezabočil...musím se trochu zklidnit. Nechci v sobě vyvolat svého vlka, který už je dost rozdrážděný.

Byl nevrlý z Kate. Nevím to jistě, ale možná vím proč. Dával mi tak něco na jevo. Snažím se ho zklidnit, aby to pak nedopadlo dobře. Teď má velikou potřebu něco dělat. Chce lovit, výt na měsíc, běžet. Je toho hodně. Je to těžší a těžší ho udržet.

A jak jsem řekl, je to kvůli Kate. Nechci ji obviňovat, ale kolem nikoho jiného jsem nic takového nevycítil. Je totiž dost možný...nejsem si úplně jistý...ale cítím...
že Kate je..........má družka...a já jsem její druh. Nevím jestli to cítí stejně, ale já to tak mám. Chci jí to říct, ale bojím se jak by reagovala. Je toho na ní pořád ještě moc. Přidělal bych jí jen další potíže. Z toho by se už možná mohla zhroutit.

,,Jak dlouho to ještě bude trvat? Už začínají bolet nohy."začala si stěžovat Kate. Nad tím jsem se musel pobaveně usmát. ,,Byli bychom tam dřív, kdyby si nezakopla. Tohle se nestalo zatím ani mě."chtěl jsem ji trochu poškádlit. Jen na mě vrhla vražedný pohled. To mě rozesměje ještě víc. Snažím se to, ale trochu zamaskovat.

,,Mám tě nést?"zeptal jsem se ji bez rozmyšlení. Co jsem to zas řekl? ,,Cože?"překvapeně se uchechtla. Před běhl jsem ji a stoupl si před ni. Náhle jsem se dopředu, aby na mě mohla naskočit. Ne vážně teď, co to dělám? ,,Naskoč."poručil jsem ji a čekal až naskočí. To se ale nestalo. Místo toho mě obešla a ohla se dolů ke mně. ,,Až tak mě ty nohy nebolí."řekla a odcházela. Já jsem se zase narovnal.

,,Ty jsi fakt debil Masone."řekl jsem si pro sebe na mě neslyšela. Musel jsem být, ale hodně tichý aby to neslyšela. Jako vlkodlaci máme dobrý sluch.

Rozešel jsem se teda na ní. Trochu i popoběhl, abych s ní srovnal krok. Až zeď jsem si všiml, že zrychlila svůj krok. ,,Chci být brzo zpátky, měli bychom se pohnout."řekla. Taky chci být už brzo zpátky, ale zároveň ne. Nechci, aby jsme se už loučili. Chci se s ní ještě procházet lesem. Ona ale zřejmě ne.

Z pohledu Kate:

Spěchala jsem domů. Teda spíš do školy. Je jakoby můj druhý domov. Teda jen v některých ohledech. Chci zpátky, protože musím všechno říct Mii. Nebude mi věřit. Ale nejdřív musíme vyřešit tu ruku. Hrozně to bolí. A když jsme u bolesti, co to bylo s tím Masonem? Chvilu byl jako předtím, ale pak zase ten milý a hodný Mason. Jeho změny nálad jsou divné. Ale to jak mi řekl, že mě odnese zpátky, mě dotchlo. Přiznávám se, ze jsme se trochu začervenala. Bylo to, ale taky dost divný.

...

Šli jsme dlouho a konečně jsme došli ke škole. Mason mi držel plot tak, aby jsem o něho nezavadila. Pak prolezl i on a mířili jsme to na ošetřovnu.

,,No, vidím, že jsi tu zase."řekla ošetřovatelka, hned jak nás spatřila. Vypadala tak skoro na šedesát a byla taková trošku baculatější. Je ale velmi příjemná. ,,Ukaž mi co se zas stalo."ruku jsem ji podala. Prohlížela si ji. ,,Vypadá, že není zlomená. Je ale naražená. A to hodně. Příště na sebe dávejte větší pozor. A vy Alfo, na ni dohlídněte."pokárala nás. Nebylo to takové křiklavé, bylo to prostě jak od babičky. Já tu svoji už nemám.

Namazala mi ruku nějakým hojivým krémem a obvázala mi ji obrazem. Částečnou bolest to utlumilo. ,,Tak už běžte, a slečno Blacková, dávejte větší pozor."upozornila mě. Jen jsem se na ni mile usmála. Pak jsme odcházeli.

,,Hmm."zamručel si Mason. ,,Co je?"zeptala jsem se ho nevědomky. ,,Říkala, že na tebe mám příště dohlížet. Takže nějaké příště bude."řekl si spíš pro sebe. Usmíval se u toho. ,,Tak to nevim."odpudila jsem jeho radost. Nejsem se jistá jestli nějaké příště bude. On se na mě trochu zklamaně podíval. Dál už jsme šli v tichosti.

Tak tady je další kapitola. Měla jsem čas, tak ji tady máte. Snad se vám ten příběh líbí.

Zatím jsme dosáhli přes 1,5k shlédnutí. Mám z toho velkou radost, i když jsou i tací, co mají více. Budu ale doufat, že počet bude stoupat. Jinak vám za to moc děkuji.🥰🥰

Potěší mě taky vote a komentář. Ráda bych občas dostávala občas zpětné vazby. Můžete a nemusíte.

white_black10