Tajemství měsíce

31.Kapitola-Návrat

V nemocnici jsem už týden. Za dva dny by mě měli pustit. Všichni mí přátelé se za mnou už stavili. Mia, Emily, Liam,Jake, David, Diego, Bella a jiní. Ale od mého vzbuzení tady nebyl jako jediný Mason. Vrtá mi to hlavou. Byl tady se mnou, když jsem spala. Teď už vůbec. Nemám ho furt ráda, ale jeho společnost mi už nevadí. Asi jsem si na něho zvykla.

,,Neuvěříš."řekla Mia. Skoro každý den se mi sem chodí stěžovat a říkat co je nového ve škole. ,,Říkej."nedočkavě jsem čekala co řekne. ,,Znáš Ralfa?"zeptala se. ,,Ne." ,,To je jedno. Je to budoucí alfa Javorové smečky. Teď, ale co jsem chtěla říct. Víš s kým začal chodit? S Daisy." Mírně jsem vykulila oči. ,,Chudák, co se stalo?" ,,Mason začal totálně ignorovat Daisy a tak nějak začala chodit s Ralfem. Všichni si myslí, že je s ním, aby Mason žárlil." To už dávalo smysl.

Říkala mi ještě o dalších jiných věcech, jako co teď psali a další drama. Ale těch testů je přespříliš. Asi to budu muset dohánět. No ne asi, určitě.

Pak někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Byla to mamka. Přišla mi  sbalit pár věcí, které už nebudu potřebovat. Mia hned na to odešla. Už bylo skoro šest. Za chvíli mi přinesou večeři. Už se těším na školní jídlo. Tady to chutná příšerně. Někdy až jako bych jedla bláto.

...

Dva dny utekly rychle a já se mohla už konečně vrátit domů. No spíš do školy. Přijeli mě vyzvednout rodiče a Mia s něma byla taky. Vzali mi všechna zavazadla,-které mamka neodnesla- a dali je do kufru. S Miou jsme si sedli dozadu. Připravovala mě na všechny vo se mě budou vyptávat co se stalo. Rodiče totiž chtěli, aby se o tom pomlčelo. Řeklo se, že jsem spadla ze schodů a vážně se zranila. Kosti, ale zlomené nebyly. Nevěřím, že by tomu někdo věřil.

Cesta rychle utekla. Projížděli jsme bránou a zaparkovali. Vystoupili jsme. Nikdo tu nebyl. Je totiž deset a všichni se učí. Mia se vymluvila na mě. Je v tom dobrá.

,,Zvládneš to už sama?"zeptal se starostně otec. ,,Neboj."ujistila jsem ho. ,,Já ji kdyžtak pomůžu, pane Blacku. Nemusíte se bát."přidala se Mia do naší konverzace. Rodiče si ji za tu chvíli stihli oblíbit.

S Miou jsme se teda vydali na kolej. Chodby byly prázdné, takže jsme se nikde nezasekávali. Na nástěnkách už byli vyvěšené výlety. Pro nás je povinný ten o historii. Někdy teďka by nám měli sdělit informace.

Po příchodu na pokoj, jsem se dala do učení. Nikdy bych to nedělala sama od sebe. Byla jsem, ale donucena. Je to prý těžký učivo.

Učila jsem se to dvě hodiny, ale stejně to furt nechápu. Je to se mnou marný. Naštěstí byl oběd, takže jsme s Miou odešli. Byla to moje záchrana. Ale taky se netěším na odpoledne. To se už budu muset učit. Je to padlý na hlavu, ale mi vlci máme prý rychlejší regeneraci. Bez ní bych v té nemocnici byla mnohem déle.

Fronta nebyla, protože jsme tady byli jedni z prvních. To se poštěstí jen málo kdy. A to jídlo. Hmmm. To mi chybělo. Další bramborovou kaši s řízkem, bych už nedala. Jsem toho přejedená. Čtyřikrát do týdne to stejný.

Sedli jsme si ke stolu. Začali sem už chodit lidi. Cítila jsem na sobě několik pohledů. Skoro všichni se na mě dívali, bylo mi to nepříjemné.

,,Ahoj, Kate už jsi v pořádku?"zeptala se se starostí Emily. Nevšimla jsem si jí. Sedla si vedla mě. ,,Jo už jsem v pořádku."uklidnila jsem ji. Pak ale přišly i ostatní holky. Větu 'jsem v pořádku' jsme řekla stokrát. I lidi který jsem neznala za mnou chodili. Už mě to dost vytáčelo.

Jediný kdo se mě nezeptal na tuhle otázku, byl Jake. Poprvé si s námi sedl u oběda. ,,Tak už jsi zpátky. Jsem rád, že už jsi v pořádku."řekl rozjasněně. S úsměvem jsme mu na to kývla.

Všímala jsem si svého a pak okolo nás prošel Mason. Podíval se na mě a když jsem se na něho podívala taky, odvrátil hned zrak. V jeho obličeji šlo vidět, že ho něco trápí. Začalo mi ho být líto. Co to dělám? Musím se sebrat. Líto mi ho není. Možná trošičku. Ne ani trošičku. Ale každopádně chci vědět co ho trápí. Prooč? Nechci to vědět. Ach jo, končím.

Po obědě jsme zamířili na hodinu. Máme na ní supl pana učitele ze zeměpisu. Mia mi řekla, že budeme probírat Krvavou smečku. Pan učitel si to prý domluvil.

Ve třídě jsem se usadila na své místo a o chvilku potom přišel pan učitel. ,,Rád tě opět vidím Kate."pozdravil mi mě po svém příchodu.

,,Místo matiky nebo co jste to měli mít, vám řeknu o Krvavé smečce. Nikdo z naší třídy z ní není. To vím. Moc o té smečce nevíme. Vlci z ní jsou uzavření a nekomunikují s ostatními smečkami. Víme ale, že ji vede hrozně silný alfa. A jeho družka je za to velmi moudrá. Mají dvě děti. Syna a dceru. Ani o jednom nevíme nic. Víme jen, že jejich syn bude nastupujícím alfou a na jeho osmnácté narozeniny vypukne možná válka mezi Krvavou smečkou a Půlnoční. Záleží na tom, ale jestli chtějí vůbec vést válku. Ale jestli ano, bude těžké je porazit. Proto vám budou přibývat víc a víc hodin boje. Úplně všem, protože se několik smeček chce přidat k Půlnoční." Zase když mluvil, tak ho všichni poslouchali. Vykládá o tom všem strašně zajímavě.

,,Tak dost o válce. Mezi smečkami koluje legenda o Krvavé smečce. Říká se, že kdysi dávno to byla nejpřátelštější smečka široko daleko. Jejich alfa byl také velmi přátelský. Pak ale ho někdo zabil. A tak získal území Krvavé smečky pro sebe. Ale za tak hrozný čin dostal trest. Od samé bohyně. Zaklela ho a všechny jeho potomky. Není přesně známo, jaká je to kletba. Zruší ji pouze ten, který se postaví své smečce. Což je naprosto nepřijatelné. A trestem je smrt. Proto se ještě nikdo z jejich rodu nepostavil smečce. Bojí se. Proto jsou zlý. Ale je to jen legenda. Neví se co je na tom pravdy." Jak to dokončil zazvonilo. Děje se to pořád.

Vyšla jsem ze dveří a čekal u nich Jake. ,,Ahoj."řekl s úsměvem. ,,Čau."úsměv jsem mu oplatila a šla na další hodinu. ,,Jak sis užila dnešní hodinu?"zeptal se. ,,No, učitel je v tom vykládání strašně dobrý, takže mě baví všechny hodiny s ním."přiznala jsem. Nic na to neříkal.

,,Co se ale stalo v ten den přesně?"zeptal se po chvíli. Nemám mu nic říkat. ,,No, spadla jsem ze schodů. Byla jsem v komatu a měla málý otřes mozku."zalhala jsem mu. Nejsem v tom moc dobrá, tak si toho snad nevšiml. ,,Aha, tak hlavně že jsi zpátky."zase se na mě usmál. Jeho úsměv byl okouzlující. Byl jiný než kdy se na mě podíval kdykoli jindy. Tenhle byl...ani nevim jak to popsat. Začala jsem mít divný pocit. Cítila jsem jak mě začínají červenat tváře. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Co se to se mnou děje?

Díky bohu už jsme byli u třídy, nemusela jsem mu na to nic říkat. Šla jsem se teda posadit na své místo. V hlavě jsem si furt přemítala co mi řekl. Co to se mnou je? Snad to není...ne to ne. Toto nemůže být. Nebo jo?