Tajemství měsíce

47.Kapitola-Ten den

Nastal ten den,
Nastal ten den, kdy se všechno změní.
Připrav se.

Zprudka jsem se probrala ze spánku a vyletěla do sedu. Rychle jsem dýchala. Bylo to strašně divný. Jako by mi někdo něco říkal. Co tím myslel?

,,Kate, jsi v pořádku?"promluvila na mě vyděšeným hlasem Mia. Otočila jsem se směrem k ní. Klečela u mé postele a vypadala vystrašeně.

,,Co se stalo?"můj hlas byl tichý. Vím, že to slyšela. Strach z ní pomalu opadával.
,,Asi se ti něco zdálo. Začala ses neklidně vrtět a pak jsi něco řekla,"odpověděla mi furt kolísavým hlasem.

,,Bylo to něco jako, že nastal ten den a musíš se připravit. To, ale nebylo to nejdivnější,"napínala mě. Takže to co jsem slyšela v hlavé, jsem byla já?

,,Co to bylo?"už se mi vracel hlas. Pořád byl, ale mírně slabší. Neodpovídala a jen mi hleděla přímo do očí.

,,Jakoby tady věci...začaly poletovat,"řekla ještě víc vystrašeně. Já jsem zase nedokázala nic říct. Poletovat? To dokážu?

...

Už jsem nedokázala usnout. Miu jsem přiměla, aby si šla ještě lehnout a šla dospat ještě ty tři hodiny do budíku. Mně se to už nepodařilo a místo toho teď sedím pořád mírně vylekaná na posteli. Jediné co mě trochu uklidňuje, je Flix. Ležela mi na klíně a v klidu oddychovala. Hladila jsem její srst. Má ji hebkou.

Zničeno nic mi zakručelo v břiše. Musím něco sníst. Flix jsem ze sebe něžně odložila a vstala z postele. Mám namířeno do kuchyňky. Mohlo by se tam něco najít.

Otevřela jsem lednici a byl tu poslední ovocný jogurt. Bez rozmýšlení jsem si ho vzala a zavřela lednici. Vzala jsem si k němu ještě rohlík a pustila se do mé snídaně. Později si vezmu ještě jablko. Tohle mi do svačiny nevydrží.

Když jsem to měla snědený, vrátila jsem se do pokoje. Tam jsem se už přichystala do školy a pořád mi zbývalo spoustu času, než mi zazvoní budík. Nemám náladu něco dělat, tak se rozhodnu, projít se ven. Aspoň si trochu utřídím myšlenky.

Venku je ještě pořád tma. Za chvíli vyjde slunce. To mi aspoň trochu zlepší den. Východy a západy slunce jsou úžasné. Možná, ale trochu víc mám ráda tmu. Když vím, že mi nic nehrozí. Jinak mám radši světlo.

Procházela jsem se okolo školy. Do lesa nemám odvahu jít. A taky nechci mít problém. Už i mít Flix na pokoji je problém. Sice se o tom ví, ale není to povolené.

Už jsem udělala páté kolečko kolem školy. Už mě bolí nohy. Měla bych si odpočinout. Kousek odsud jsou tribuny. Tam si sednu.

Posadím se a popřemýšlím, co se za poslední dva měsíce stalo. Stala jsem se vlkodlakem, přešla jsem na jinou školu, seznámila se s novými lidmi a možná se mi jeden z nich začal i líbit. Bolí mě, že se mnou teď nemluví. Nebo to je kvůli mě?

,,Ahoj,"vylekal mě něčí hlas. Ucukla jsem sebou a podívala se na toho, kdo mě tak vylekal. Musím říct, že jsem čekala Masona. On to bohužel nebyl.

,,Promiň, že jsem tě tak vyděsil."omluvil se a posadil se vedle mě.
,,To nevadí, Jaku. Už jsem v pohodě,"nejsem.

,,Co tady děláš, tak brzy ráno?"zeptal se mě a já si uvědomila, že tu nemá být i on.
,,Na to bych se tě mohla taky zeptat."
,,Chtěl jsem jít trénovat, ty?"