Tajemství měsíce

15.Kapitola-Tajné setkání

,,Co jsi chtěl?" nevěděla jsem co přijde. ,,No jen ti říct, že nechám být cos udělala." ,,A kvůli tomu jsi chtěl ať jdu sem?" Nesnášejí jsem ho. Sice bude můj alfa, ale nechci s ním mít nic společného. ,,Jo." usmál se a já věděla, že se mi posmívá. Tímhle mě ještě víc naštval. Nemůžu to nechat být. Ale určitě čeká, že budu mí špatnou reakci. ,,Dobře. Když je to všechno, půjdu." otočila jsem se a chystala se na odchod. ,,Kecám. Chci abys pro mě něco udělala." Ignorovala jsem ho. Nebudu mu zase nosit výsledky testů nebo něco takového. ,,Hej." řekl otráveně a já stále pokračovala.

Chytil mě, ale za ruku a otočil k sobě. ,,Prosím." Nevěděla jsem, že umí říct prosím. Koukal na mě svýma zelenými oči. Vypadaly zoufale. ,,Co teda chceš?" musela jsem povolit ale řekla jsem to tvrdě. Vítězně se usmál. ,,Potřebuju abys mi pomohla s jednou holkou." ,,Hmm, tak tobě se někdo líbí, chudák ta holka" chtěla jsem už doopravdy odejít, ale furt mě držel a tak si mě přitáhl zpátky k sobě. Byly jsme od sebe jen kousek. Vůbec se mi to nelíbilo. Trochu jsem couvla. ,,Nechci to pro sebe, ale pro kamaráda. Víš jak mě dlouho musel přemlouvat?" ,,Ne a je mi to jedno. O koho jde?" chtěla jsem vědět aspoň co po mě žádá. ,,Takže mi pomůžeš? teda mu?" opravil se a vypadal docela podle. Nevim něco podobného. ,,Nevim záleží o koho jde." ,,O tvojí kámošku a Liama. Má ji rád, ale neví jestli ona ho." pustil mě a čekal jestli něco řeknu. ,,Má ji rád už od té doby co nastoupila sem na školu, ale bál se jí to říct. Na zápase jsme ho s klukama přemluvili aby ji požádal o číslo." pokračoval. ,,Tys byl hrál taky?" ,,Jo, to jsi mě jako neviděla?" zakroutila jsem hlavou. Vůbec jsem si ho tam nevšimla. ,,Tak teda zpátky k věci. Má ho ta holka ráda?" ,,Ta holka se jmenuje Mia a proč se jí nejde zeptat sám? Vždyť je to dost viditelný, že ho má ráda" skoro jsem to na něho zaječela. Potřebuju si vylít trochu vzteku. ,,Takže ho má ráda. Super pomohla jsi mu. Tak a když jsme to vyřešili, umíš hrát basket?"zeptal se mě vyzývavě a kousek ode mě poodešel. Hodil po mně míč. Chytla jsem ho. ,,Jasně, že umím." odpověděla jsem mu a hodila míč do koše. Trefa.

Jako malá jsem chodila na basket. Bavilo mě to, ale vyhodili mě, protože jsem tam balónem jednomu klukovi hodila do obličeje. Jeho táta byl trenér. A bylo to naschvál. Takže tak to asi bylo. Jo a ten kluk si ze mě utahoval. Musela jsem se mu pomstít.

,,Ale nebudu s tebou hrát. Slíbila jsem něco Mii." ,,Ok, stejně si myslím, že zdrháš kvůli tomu, že se bojíš se mnou prohrát."snažil se mě vyprovokovat. Musím to nechat být a odejít. ,,Tak si to mysli, mně je to jedno."teď už jsem opravdu odešla. Za chvíli bych vybuchla. Nikdy jsem přece taková nebyla. Mámi mi říkala, že mě to tady změní. Ale takto hnedka?

Šla jsem teda na kolej. Musím říct Mii o tom Liamovi. Bude šílet. Furt jsou mi kluci jedno a ani nevím co na nich Mia vidí, ale tohle jí musím říct.

Radši jsem utíkala. Na pokoji mám konečně klid. Ale v běhu jsem do někoho vrazila. Opět. Proč furt do někoho vrážím? Neměl nic v rukách, takže mu nic nespadlo, ale za to jsem spadla já. Podal mi ruku. Přijala jsem ji a s jeho pomocí jsem se zvedla. ,,Promiň Jaku." omluvila jsem se mu a chtěla odejít, ale zastavil mě. ,,Počkej, kam tak pospícháš?" ,,Musím jít říct něco kamarádce. No ty ji vlastně znáš. Mie." Přikývl a nasadil smutný pohled. Je neslušné se zeptat co se mu stalo. ,,Proč jsi smutný?" ,,To nic. Klidně jdi dál. Ale máš dneska v pět čas?" Bylo mi jasný, že mi se mi nechce svěřit. ,,Jo mám čas, teda vlastně nemám, musím trénovat. Ale co v šest?" Vzpomněla jsem si na ten trénink. ,,To bych mohl. Tak se sejděme zase u zahrádky?" Přikývla jsem a rozloučili jsme se.

Mohla jsem zase běžet za Miou. A na ten sraz jsem přikývla jen proto, že Jaka beru jako kamaráda. Je v pohodě. Narozdíl od Masona.

Přišla jsem na pokoj a Mia mě začala vyzvídat. Řekla jsem jí tedy kam jsem doopravdy šla a co mi Mason řekl. Ze začátku byla na mě uražená, ale když jsem jí řekla o Liamovi, tak celá zrudla
a poděkovala mi že jsem jí to řekla.

...

Až jsme všechno s Miou probrali, šli jsme trénovat. No spíš já. Převlékly jsme se obě do tepláků a triček. Já samozřejmě celá černá a Mia barevná. Hnědé tepláky a oranžové oversize triko.

Vydali jsem se teda na běžecké hřiště. Chci tam trénovat i vytrvalost. ,,Tak čím chceš začít?" zeptala se mě trochu nedočkavě Mia. ,,Tak bych se asi trochu rozcvičila a pak jít běhat. Co ty na to?" ,,Dobře, ale deset koleček." Chce mě snad zabít? To už znovu nezvládnu. ,,Ty si je klidně zaběhni, ale já tolik ne. Stačí mi pět." ,,Jak chceš."

Začli jsme teda s rozcvičkou a pak šli běhat. Nemohla jsem už u druhého. A to ještě nemám ani půlku. Mia už má pět koleček. Vsadím se, že těch deset bude mít uběhnutých dřív než já těch pět.

Doběhávala jsem poslední kolečko. Mia už tam na mě čekala. Je hodně rychlá. ,,Tak kde si? Měla jsem to dřív jak ty a to jich bylo dvakrát víc."vyznělo mi to jako by se mi trochu posmívala. To mě štvalo. ,,Tak když už jsi to 'konečně' doběhla..." To konečně zdůraznila. ,,můžeme začít s proměnou. S čím chceš pomoct?" ,,Asi aby jsem se mohla proměnit kdy chcu." Mia se na mě podívala divným pohledem. Nevim co o něm mám říct. ,,To chce čas. Ale jestli to chceš urychlit, tak se musíš několikrát za sebou proměnit a pak zas zpátky."

Zkoušela jsem to teda dělat jak řekla. Ze začátku mi to hodně trvalo, ale pak jsem di zvykla a bylo to rychleji. Trénovala jsem to asi půl hodiny. Pak už mě to unavilo a rozhodli jsme se vrátit do pokoje.

...

Bylo pět hodin a Mia si vybírala co si vzít na rande s Liamem. Nemohla se furt rozhodnout, tak jsem jí to dala vylosovat. Nakonec z toho vznikla hnědá sukně s bílím crop-topem a modrou džískou. Přidala si k tomu jemný make-up. Všechno jí to trvalo dlouho. Už musela odejít. Skontrovala se v zrcadle a odešla.

Já jsem teď měla ještě dost času než se sejdu s Jakem. Začala jsem si číst svojí oblíbenou knížku Pamatuj na smrt. Už jsem jí párkrát četla, ale furt mě baví. Pak nastal čas vyjít.