Tajemství měsíce

38.Kapitola-Táborák

Z pohledu Kate:

,,Cože?"vyjekla Mia, když jsem jí řekla, co se všechno stalo. Koukala se na mě s otevřenou pusou. ,,Pozor ať ti do pusy nevlétne moucha."upozornila jsem ji, protože tohle by mouchy určitě lákalo.

,,Počkej, takže...ty jsi byla půl dne s Masonem a děláš jakoby nic? Víš kolik holek by vraždilo, za jedno slovíčko s Masonem?" Nenávidím tyhle její řeči. Proč jsem ji o tom říkala. ,,Nepůjdeme se něco udělat k jídlu? Mám hlad."snažila jsě se změnit téma. Už slyším, že tohle bude rozebírat ještě hodně dlouho. ,,Takhle se z toho nevykroutíš." Jen jsem se uchechtla a šla ke dveřím. Mia mě následovala.

Scházeli jsme schody a zase na ti přišla řeč. ,,Podle toho, co se dneska stalo, si myslím, že se Masonovi líbíš."nadhodila. Protočila jsem očima. ,,Tohle jsi mi jednou řekla i o Jakeovi. Bylo to myslím teďka nedávno."jestli začne tohle říkat o každém klukovi s kterým se jen setkám, tak ji zabiju. ,,No ale Mason je něco úplně jinýho než Jake. Mason je Alfa. A Jake je...je, ani nevim co je. A hlavně to není dobrý nápad. S ním začínat."ona mi nedá pokoj. Radši jsem už byla zticha a už ji na nic neodpovídala.

Sešli jsme posledních pár schodů a šli do kuchyňky. Měla jsme veliký hlad, protože jsme neměla oběd. Mohl to být ten jelen, ale nějak jsem to zbabrala.

Vešli jsme do společenské místnosti, kde byli tři holky, které jsem neznala. Všechny tři si mě přejeli pohledem. Neřešila jsem je.

Vytáhla jsem si z lednice kousek masa, který stačil jen ohřát v mikrovlnce. Opečený už byl, takže mi někdo usnadnil práci.
Položila jsem ho na talíř a dala do mikrovlnky. Nic jako příloha tu není. Rýže tu teda je, ale ta by se musela vařit a já už bych umřela hlady.

Z mikrovlnky se ozvalo pípání na znamení, že je maso ohřáté. Nakrájela jsem si k němu ještě nějakou zeleninu. Ruka mě ještě bolela, ale to přežiju. Pak už jsem si jen napustila vodu a usedla ke stolu. Začala jsem si pochutnávat. Ten kdo to vařil, tak se mu to povedlo. Ať je to kdokoli, zasloužil by si pochvalu.

,,Co si myslíš, že děláš!"zařvala jedna holka přes celou místnost. Myslím, že to slyšeli i ti tam nahoře. Ten hlas mi byl až moc známí, tak jsem nadzvedla hlavu a podívala se, kdo to je. Mám opravdu velké štěstí. Daisy. Super.

Rychlím krokem přišla ke mně. Takže to řvala asi na mě. Teď už mi to jídlo nepřišlo tak moc dobré. ,,To je moje!"zastavila se u mě a stále řvala. To ji tak naštval jen kus masa? No a taky se chovala jak malé dítě, kterému právě vzali jeho oblíbenou hračku.

,,Vem si to jestli to ještě chceš."přesunula jsem k ní ten talíř. Zbyla tam ještě malá část masa. Nebojím se jí, jen nemám náladu se s ní dohadovat. ,,Ty si myslíš, že to budu po tobě dojídat."pobaveně se uchechtla. ,,No když to říkáš."sunula jsem si zpátky k sobě talíř s masem. Zachytila mě ale za ruku a přimáčkla ke stolu. Podívala jsem se jí zase do obličeje. ,,To mi zaplatíš."vyhrožovala mi a náhle 'dramaticky' odešla.

Koukala jsem se na ní, když odcházela a pak jsme se koukla okolo. Ty holky co tady byli si mezi sebou něco šeptali. Snažila jsem se je zaslechnout vlkodlačím sluchem, ale ještě mi to pořádně nešlo. To mě štve. Ale ještě víc mě štve Daisy. To jí vadí taková drobnost?

...

Pomalu se chystal večer a zapadávalo slunce. Obloha se měnila ze světle modré na růžovou a ta na oranžovou. Vypadalo to úchvatně. Jenže si nás ředitel svolal ven. Budeme u táboráku a řekne nám nějaký proslov. Jasně, že jen prvákům a druhákům. Což jsem já. A pár dalších samozřejmě. Je to kvůli tomu výletu. Takže místo mění obdivování se přejde na poslouchání. To si ten západ slunce nebudu moct užít.

S Miou jsme šli k tomu táboráku. Byl v blízkosti basketbalového hřiště. Takže jsme museli obcházet školu. Teda nemuseli, ale chtěli jsme se trochu projít. Máme ještě trochu času.

,,Tak koho si vybereš?"na tuhle otázku se mě ptala celou cestu, co jsme šli. Už mě začala štvát. ,,Říkala jsem ti, že nikoho."opakovala jsem jí po stý. Zkazila mi tak mojí veškerou dobrou náladu. ,,Ale no tak, přece nechceš zůstat sama. Řekni mi aspoň důvod, proč ani jednoho nechceš?"taky začala trochu ztrácet nervy. Možná bychom se mohli obě uklidnit. To ale až moc složité.

,,Protože je prostě nemám ráda."zvýšila jsem svůj hlas. Už mi nešlo se udržet. Mia stála trochu překvapeně a zklamaně. Ví, že to není opravdu pravda. I já to vím. Oba mám trochu ráda, ale nedokážu si to přiznat. Co to zase melu.

Byli jsme jen kousek od ohniště a už tam bylo plno. Ten zbytek cesty co jsme šli, se mi Mia omluvila a já ji a usmířili se. Přehnali jsme to.

Neviděla jsem skoro nikde žádná volná místa. Neměli jsme co celý obcházet. Pal mě ale Mia trhla za ruku a někam mě vedla. Podívala jsem se směrem kam jsme šli a uviděla na nás mávajícího Liama. Byli tam dvě prázdná místa. Bohužel nebyly vedle sebe, ale za sebou. Jedno místo bylo vedle Liama. Tam si určitě sedne Mia. To bylo to přední místo. Ta za ním bylo vedle Masona. To bylo jasný, ze když tu je Liam, tak i Mason. Že mě to hned nenapadlo.

Abych přesně řekla, jako ta tady vypadá. Je tu menší táborák, aby někomu nebyla třeba zima a okolo něho sedí studenti. Nesedělo se na zemi, ale byli tu poskládané polštářky. Na lavičky by jsme se tu nevešli. Blízko u ohně stál ředitel společně s dalšími třemi učiteli. Na něčem se domlouvali a nedávali nám zatím žádnou pozornost. Díky malému ohni je všichni viděli a snad taky budou slyšet. Všichni tu už ovládají spousta vlkodlačích schopností, ale já se teprve to všechno ještě učím. Nijak moc mi to nevadí. Mamka mi řekla, ze se učím rychle. Když jsme se teda viděli naposled. Ještě ale skoro všichni musí objevit svoji schopnost, kterou jim dal měsíc. Řekla jsem jen skoro všichni, protože jak jednou nám říkala učitelka, někdo nemusí mít žádnou moc. Ale nevím co myslela tím, že se může získat sluch, čich a to další. Asi je to jen vylepšení. Ani o to tolik nestojím.

Posadily jsme se s Miou na ta volná místa. Vedle mě seděl teda Mason. Pozdravili jsme se navzájem a dál si neměli moc co říct. Trochu mě to zneklidňovalo. Podívala jsme se teda, kdo sedí na tom druhém místě vedle mě. Nikdo tam ale nebyl.

,,Kdo sedí tady?"zeptala jsem se Masona. A než stačil něco říct, někdo promluvil. ,,Ahoj Mio, nevěděl jsem, že budeš sedět tady."hned mi podle hlasu byl jasné, kdo to byl. Otočila jsem se jeho směrem. ,,Čau Jaku."pozdravila jsem ho na oplátku. ,,Jak je ti?"tuhle otázku nemám ráda. Ptal se ještě na to jak jsem v tom lese omdlela. Pořád ale nevim, jak se tam dostal Mason. ,,Nebo víš co, neříkej mi to. Vím co řekneš."vrátil zpátky svoji otázku a já jsem se na něho děkovně podívala. ,,Co jsi dneska dělala?"tohle byla novinka. ,,No-"než jsem snažila něco dalšího říct, tak mi Mason skočil do řeči. ,,Byla se mnou." Otočila jsem se na něho, abych mu něco řekla, ale zarazil mě jeho obličej. Koukal se pozorně na Jakea. Skoro až výhružně. ,,Aha."odpověděl Jake a už se na nic dál neptal. Taky nemohl, protože ředitel zahájil začátek toho, proč si nás svolal. I když je to jasný.

Už se strašně těším, až vám sem napíšu jednu část. Nevim za jak dlouho to bude, ale určitě někdy brzy.

Ten výlet který bude, tak to bude asi poslední věc, která bude taková nudnější. Možná tam přidám něco zajímavého. Po tom začnu dělat napínavé kapitoly (nebo se o to aspoň pokusím).