Tajemství měsíce

40.Kapitola-Úplněk 1/2

Z pohledu Kate:

Den ubíhal strašně rychle. Už se blížili čtyři hodiny a já za celý den nevylezla z postele. Mia byla taky zalezlá v posteli, ale aspoň nám chodila pro jídlo.

Normálně bych někam zašla, ale Mia mi řekla, že když budeme celý den nic nedělat, tak se v nás nahromadí energie. Ta by byla, ale nebezpečná kvůli úplňku. To bychom byli víc nekontrolovatelní, než normálně. A proto budeme od šesti běhat po dráze, abychom ze sebe vybyli všechnu energii a co nejvíc toho prospali. Ale prý se zdivočení nedá vyhnout.

Bojím se, že budu běhat divoká po lese a zabíjet všelijaká malá zvířata co potkám. Mia na tom bude asi stejně. Neumí to prý ještě ovládat. Umí se z toho ale probrat. Musí ji dát někdo přičichnout ke skořici. Neřekla mi, proč to ti je.

,,Bojíš se?"vytrhla mě z mého přemýšlení Mia. Chvíli jsme nijak nereagovala.
,,Trochu jo."lhala jsem. Bojím se toho strašně moc. Jen to nedokážu přiznat.

,,Už mě to tady nebaví, šla bych něco dělat."začala jsem protestovat a zvedla se. Stejně se mi chtělo neodkladně na záchod.
,,Mě taky, ale musíme ještě chvíli počkat."

...

Už uplynuly necelé dvě hodiny a my se KONEČNĚ začali chystat. Vzala jsem si na sebe černé legíny a světle modrou adidas mikinu se zipem. Na běh to je ideální. Mohla bych si pořídit i hodinky, aby mi ukazovala kolik mám.

Vlasy jsem si svázala do nízkého culíku a ještě si do ruky vzala vodu. Mia už byla taky přichystaná. Měla taky černé legíny, ale akorát šedivou mikinu přes hlavu. Účes měla stejný.

Vyšli jsme teda z našeho pokoje a sešli schody. Pak už jsme jen prolezli ven a namířili si to k hřišti. Snad tam nikdo jiný nebude. Jsem radši jen se svými známými. Ale ty co znám ze školy tam taky nechci. I když jsou to kamarádi.
Jediného koho tam chci, je Mason. Co jsem to řekla? Ne nechci ho tam.

Došli jsme k hřišti a nikdo tu nebyl. Oddychla jsem si, ale byla jsem u trochu zklamaná. Přiznávám, že jsem ho tu fakt chtěla. Nebudu to popírat.

,,Nejprv se rozehřejeme, jo?" Přikývla jsem ji na její otázku a začali jsme se protahovat. Od hlavy až ke kotníkům.

Nezabralo nám to dlouho. Teď už běžíme první kolečko. Je to trochu rychlejší, než normálně běháme, ale musíme se pořádně unavit. Hlavně mě překvapuje, že ji zatím stíhám. To se ještě nestalo. No trochu jsem trénovala.

...

,,Kdy už bude konec?"už jsem to nedávala. Běžíme asi tak třicátý kolečko. Doslova.
,,Dokud se nesetmí. Vidím to tak na ještě hoďku. Možná míň. Zatím se můžeme napít."řekla mi klidným hlasem. Divím se, že není vůbec zadýchaná. Já tady za to lapám po sochu, jako bych měla umřít. Zítra mě půdou tak bolet nohy, že ani nevstanu z postele. A taky mě zajímá, jestli mě ve vlčí podobě budou bolet tak moc. Nemám se, ale celý den přeměňovat. Důvod nevím.

Napiju se vody, která už je skoro prázdná a jdu zpátky běhat. Snad už brzo skončíme.

Z pohledu Masona:

Úplněk se blížil a já dostal za úkol od otce pohlídat všechny vlky co jsou tady z naší smečky. Já a Liam se umíme ovládat a možná taky ještě pár, ale musím všechny hlídat. Sám to asi nezvládnu a tak mi pomůže Liam. Za to jsem mu velice vděčný.

,,Půjdem si zahrát basket?"vtrhl do našeho pokoje Diego. S Liamem jsme se na něho otráveně a znuděně podívali. Na basket nemám zrovna moc náladu.

,,Příště."naznačil jsem mu rukou, ať jde pryč. Mu to gesto očividně nic neříkalo. Začal nás oba tahat z postelí. Dost jsme protestovali, ale nějak se mu to povedlo. Mohl jsem mu říct prostě že ne, ale trochu se mi ten basket hrát chce.

,,Půjde i David a kluci z týmu. Možná se k nám přidá i Jak-" ,,Ne."přerušil jsem Diega. Nechci ho tam. Nemám ho rád. Je to kvůli tomu, jak se furt kouká na Kate.

,,Proč ne?"zeptal se tentokrát překvapeně Liam. Neřekl jsem mu o ničem co si myslím o Kate a tak. Takže ani neví, že nemám rád Jakea.

,,Jen ho tam nechci. Není v týmu že. Tak proč by tam měl být?"trval jsem si pořád na svém názoru. ,,Bude v týmu. A víš to. Musí s námi trénovat." Už jsem na to neměl co říct. Sice jsem kapitán, ale nemůžu mu říct ať tam s námi nejde. Ale má to ještě jeden důvod.

,,Fajn, tak jdem?" Přikývli mi na to a vyšli jsme z pokoje. Před ním už stálo tak dvacet kluků. Všichni byli členové týmu. Jake tu byl taky. Ani jsme ho nepozdravil.

...

Přišli jsme k hřišti, kde nikdo nebyl. Kdo jiný než my, by tu taky byl ne.

Rozdělili jsme se do týmů a začali hrát. Byl jsem v týmu s dvěma třeťáky a čtvrťákem. Bohužel se mnou v týmu byl i Jake. Vybírali jsem to náhodně. Ale proč zrovna on?

,,Tak začnem."zakřičel David a rozběhl se proti nám s míčem. Měl v týmu dost dobré hráče, ale na mě nemají. Teď se uvidí, jak ti dopadne.

...

Hráli jsme hodně dlouho. Jake ten trénink nijak nezkazil. Za to jsme rád. Jen si na mě trochu vyskakoval a to mě naštvalo.

Už začínal západ slunce a tak jsme to raději utli. Všichni se musíme připravit má úplněk. Zvlášť když je Krvavej. Nedopadne to asi mic dobře.

,,Masone, půjdem okolo běžecké hřiště? Mia mi psala, že tam je."nabídl mi Liam a já nemohl odmítnout. Takhle aspoň uvidím Kate.

Namířili jsme si to teda k běžeckému hřišti. Už z dálky jsem viděl, jak tam běhají. Mia to zvládala stále dobře, ale Kate úplně umírala. Teda z pohledu to tak vypadalo.

,,Ahoj lásko."zavolal na Miu Liam a ta jak si ho všimla, rozběhla se k němu a ze skoku ho obejmula. Málem ho svalila k zemi a tomu jsem se trochu zasmál. Pak jsem se podíval na Kate a ta od nás seděla asi tak deset metrů. Lapala sotva po dechu. Nevím kolik toho tady naběhali, ale ona už by víc nezvládla.

Přišel jsem k ní. ,,To jsi tak zadýchaná z těch pár koleček?"posmíval jsem se jí. Baví mě ji provokovat. ,,Pár? Si zkus...běžet...minimálně...padesát...koleček."zadýchaně ze sebe dostala. Ale nad tím počtem jsem trochu vyvalil oči. Tak aby to neviděla.

,,Já jich dal i víc." Podívala se na mě tím jejím děsivým pohledem. Naznačoval, že jestli ještě něco podobného řeknu, tak jsem mrtvej. ,,Chceš pomoct?"zeptal jsě se ji teď už vážným hlasem. Nic na to neříkala.

Koukl jsem se teda na Liama a Mia. Byli už skoro pryč. To nás tu jako nechali? Fajn.
Když Kate nic neříkala na mou otázku, tak jsem si ji vzal na záda. Cítil jsem jak je překvapená a celá ztuhlá. Nad tím jsem se je usmál.

,,Co to děláš?"snažila se v hlase udržet klidný tón, ale moc se jí to nedařilo. ,,Pomáhám ti."odpověděl jsem ji. Držel jsem se v klidu, ale srdce mi bušilo jak splašené.

Nesl jsem ji celou školou. Ti co byli poblíž na nás vyjeveně zírali. Já jsem si jich vůbec nevšímal. Chci ji jen odnést k jejímu pokoji. Nevím jaký má přesný pokoj, ale vím, že musí jít po schodech. To jí chci ulehčit.

Před dveřmi na holčičí kolej nás někdo zastavil. A toho někoho, bych právě teď nejradši zabil, ať je to kdokoli.

Tak další kapitola po dlouhé době. My teď máme prázdniny a jsem pryč, takže moc nestíhám psát. Nevím jestli do konce týdne stihnu napsat další kapitolu.

Jinak moc díky za shlédnutí. Už se blížíme k 2k. Nemůžu se dočkat.