Tajemství měsíce

48.Kapitola-Sen se stal realitou

Všude bylo rušno. Po chodbách školy se rozléhaly hlasy všech vlkodlaků. Následně i několik zavytí. Tím dávali najevo, že naší smečce přejí štěstí. Nikdo se nechce pouštět do boje s Krvavou smečkou. Jsme na to sami.

,,Musíme jim nějak pomoct!"zakřikla jsem na Miu, která nás táhla někam pryč.
,,Ne, my se musíme hlavně schovat. Nemáš skoro žádné bojové zkušenosti. Po chvíli by jsi byla mrtvá!"zní až skoro hystericky.

,,Když se neschováme, přijdou si pro nás. Nevím za jak dlouho, ale Krvavá smečka vpadne i sem, když je nezastaví. Proto se musíme ukrýt. Nechci riskovat životy,"už jí tečou slzy po tváři.

Nevím, jak je Krvavá smečka silná a ani jak je silná ta naše. Každopádně nás napadla nepřipravené. Masonovi nebylo ani osmnáct a tomu z Krvavé smečky taktéž. Porušili slib.

Mia mě táhla někam do suterénu. Společně s námi běželi i ostatní studenti. To nám opravdu nikdo nepomůže? Všechny co jsem zahlédla a znám je, o nich vím, že jsou jedni z nejlepších bojovníků. Z naší smečky jsem zahlédla jen pár dívek. Žádného kluka.

Je to tak zalidněné, že bych se odsud mohla nepozorovaně dostat. No, spíš tak aby jsem uprchla Mii. Nechci tady jen čekat. Musím jim nějak pomoc, i když vím, že to nedopadne dobře. Budu mít z toho špatné svědomí, když oni bojují a já se tady schovávám.

Šikovně jsem vytrhla svoji ruku z Miina sevření a rozběhla se směrem k úniku. Mia na mě ještě něco zakřičela, ale to jsem ji už nevnímala. Myslela jsem jenom na to, jak se odsud dostanu.

Propletla jsme se kolem všech kolem a dostala se ke schodům vedoucím nahoru. Ty jsme hnedka vyběhla a pokračovala dál k vchodovým dveří. Naproti mě pořád bylo spoustu lidí, ale dokázala jsme mezi nimi prokličkovat.

Konečně jsem se dostala k východu. Vyběhla jsem ven před školu a následně se proměnila na bílého vlka. Dneska to je možná můj poslední den. Ne, na to nemysli.

Rozběhla jsme se směrem, kudy vím, že je území naší a Krvavé smečky. Tam musí bojovat, jestli se nemýlím.

Nepřemýšlela jsem a odrazila se od země. Přeskočila jsem tak ten vysoký plot a běžela dál.

Nízké větvičky se mi odíraly o srst. Probíhala jsem i keři a o některé s trny jsem se řízla. Nedávala jsme tomu vůbec pozornost. Můj hlavní úkol je se dostat ke smečce. Nic mě neodradí.

Běžela jsem co nejrychleji dovedu. Přesto jsem se snažila přidat. Adrenalin stoupal a energie mi neubíhala. V tuto chvíli jsem si připadala plná moci. Moci kterou neumím popsat. Byl to tak krásný pocit a zároveň i bolestivý. Něco ve mě se stalo ven a já nevim jak to pustit.

I přes všechny pocity, co jsem prožívala, mě tohle všechno připadala jako bych to už zažila. Několikrát. Je to ale jiné. Stejné a zároveň jiné. Pak zahlédnu konec lesa. Srdce se mi rozbuší. Že bych tady byla tak brzo?

Doběhnu až na konec a spatřím širokou louku plnou lučních kvítí, avšak nikde nikdo. V břiše má zvláštní pocit, jako by se tohle už stalo, ale přitom nestalo. Už jsme tady byla a zároveň ne.

Rozhlížím se po louce a doufám, že něco zahlédnu. Nic ale nevidím. Když už jsem rozhodnutá, že poběžím dál, zůstanu stát na místě. Na druhé straně je černá silueta. Silueta vlka. Už vím, proč mám tak divné pocity. Tohle je to místo z mého snu. A jestli je to pravda, tak...opravdu je dneska můj poslední den.

Než jsme se vzpamatovala, ten černý vlk už běžel naproti mě. Popadla mě panika. Nevím co mám dělat. Běžet, stát a nebo...žádná jiná možnost není. Musím utéct. Nedokážu se, ale pohnout z místa. Tak dělej.

Nakonec se mi podařilo se odtrhnout z místa a zdrhat. Běžela jsem zpátky po stejné trase jako když jsem sem běžela. To ho zavedu, ale ke škole. Musím změnit směr.

Zabočila jsem doprava a toho vlka za mnou to jistě zmátlo. Přidala jsme ještě víc, ale vím jistě, že tak dlouho nevydržím. Měla jsem víc trénovat.

Ohlédla jsem se a ten černý vlk byl jen tři metry za mnou. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Musím ještě víc zrychlit. Už jsem to mic přetáhla. Nohy mě začínají neposlouchat a ten vlk je jen kousek za mnou. Co se stane až mě dostane? Zabije mě?

Pak zahlédnu před sebou obří sráz. Přesně jak to bylo v mém snu. Takže to znamená, že by tam dole mohl být i Mason.

Ta myšlenka mi dodala energii. Najednou nohy nabrali na síle a rozběhli se rychleji. Pak už jen vyskočím a odhaduji místo, kam přistanu. Teď mi to nepřipadá tolik vysoký. Ten dopad bude, ale asi tvrdý.

Pak najednou ucítím, jak stojím na všech čtyřech. Nebylo to takový, jaký jsem si myslela. Podívám se nahoru za sebe a toho černého vlka tam nevidím. Možná se bojí skočit. Tím líp pro mě.

Vrátím se pohledem před sebe a očima hledám Masona. Nikde tu není. Celý tohle je divný. Je to trochu jiné než ve snu. Počkat, když je to jiné, možná bych nemusela na konci zemřít. Nebo byla to smrt? Nebo není teď už někdo mrtví? Ne to nemůže.

'Kate?'ozve se mi v hlavě povědomí hlas a já už vím, komu patří.
'Co tady děláš? Nemáš být ve škole?'vyptává se mě s podezíravým a hlavně trochu naštvaným hlasem.
'No-'nestihla jsem mu to říct, protože se ozvalo vlčí vytí. Vytí smrti.
'Uteč!'rozkáže mi. Neváhám a běžím odtud pryč. I když vím, že na jistou smrt.

Běžela jsme rovně údolím spolu s Krvavou smečkou. Už nějakou dobu mě pronásledují. Zatím jsem na tu skálu jako ve snu nenarazila, tak se jim snažím utíkat. Je to zbytečné, ale aspoň si teď můžu užít poslední zbytky života.

Za nedlouho se objevila ta skála, na kterou jsem čekala až se objeví. Jsem ve slepé uličce. Není odsud úniku. 

Zastavila jsem a otočila se čelem ke Krvavé smečce. Ve předu stál Alfa, stejně jako v mém snu. Tady ale vypadal hrozivěji. Dlouhé zakrvácené tesáky naznačovaly, že mě chce zabít. V očím měl, ale něco úplně jiného.

Pomalu se ke mně přibližoval. Nechystal se, ale zaútočit. Což mi přišlo divné.
'Měl bych tě radši zabít,'ozval se mi v hlavě hrubý hlas. Naskakovala mi z něj husí kůže.
'Pak by se z tebe nestala nemohla stát vládkyně měsíce,'teď vypadal ještě víc děsivěji než před tím. To co mě přesvědčovalo, že mě nechce zabít, zmizelo.

Byl už strašně blízko. Připravoval se zaútočil. Já jsem se, ale postavila do bojového postoje. Tak snadno se nedám. Alfa se mému zachování zasmál a pak zaútočil. Byl rychlý a tak jsem se mu chtěla vyhnout. Bylo to ale jen tak tak. Odskočila jsem na bok. To bylo to jediné co jsme mohla udělat. Teď už se ani nevyhnu. Už není kam.

Znovu zaútočil a to už jsem se nemohla hnout. Věděla jsem, že to tímhle končí. Zavřela jsem tedy oči. Snad to nebude tak bolet.

Nic se ale nestalo. Otevřela jsem oči a Alfa ležel několik metrů přede mnou. Byl najednou strašně daleko. Koukla jsem se kolem sebe, jestli tady není někdo, kdo by to udělal. Ale není.

Alfa se nedokázal ani zvednout. Klepaly se mu všechny končetiny.
'Ty malá zmije!'zanadával Alfa. Přišlo mi divné, že ta slova míří na mě. To jsem udělala já? Jak?

'Otče!'ozval se, mě velice známí hlas. Počkat on řekl, otče? Takže Jake je jeho syn?

'Kate, drž se za mnou,'najendou se přede mnou objevil Mason. Já jsme byla, ale pořád v transu z nového zjištění o Jakeovi. To mi celou tu dobu lhal?

Na chvíli jsem přestala vnímat. Řekla jsem mu spoustu věcí a teď zjistím, že je to můj nepřítel.
Když se vrátím zase zpátky do reality, zahlédnu něco, čeho jsem se bála.