Tajemství měsíce

34.Kapitola-Něco jako rande

Už si vzpomínám. To je ten vlk, kterého jsem potkala v lese. Ten co mě napadl. Mohlo mi to dojít dřív. Ty jeho oči jsou velmi neobvyklé. Má je tak výrazně modré.

Koukala jsem na něj vyjeveně. Musel si toho všimnout. Nic ale neříkal. 'Jdeme?'zeptal se mě před vlčí telepatii. Ještě nevím, jak pořádně funguje, tak mu jen opatrně přikývnu. Můžeme mluvit i normálně, ale to používáme jen, když chceme. Častěji mluvíme telepatií. O tomhle mě poučila Mia.

Otočil se ke mně zády a rozběhl se. Neváhala jsem a vyběhla jsem za ním. Běžel pomalu, takže ho bylo lehké dohnat. Nevěděla jsem, ale kam má namířeno. Běžíme na druhou stranu, než je brána. Podívala jsem se na něj. Upřeně koukal dopředu. Byl plně soustředěný na cestu. Pak zrychlil. Musela jsem taky.

Byli jsme skoro u plotu k lesu. Zajímá mě, kam mě chce vzít. K plotu jsme se rychle přibližovali. Ještě více zrychlil. Já jsem zpomalovala. Docházelo mi co chce udělat. Je opravdu šílený. Ten plot je hodně vysoký.

Kousek před plotem se odrazil od země. Letěl vzduchem. Zaujatě jsem ho pozorovala. Jako by se svět zpomalil. Vypadal tak soustředěně. Nešlo se na něj nedívat. Pak už jen doskočil elegantně na zem. Otočil se směrem ke mně. Stála jsem na místě. Koukala jsem se na něj. Neuvědomovala jsem si, že se mi pootevřela mírně pusa. Teda tlama.

'Tak jdeš?'vyzíval mě. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedokázala jsem ještě nic říct. Je to složitý. Pohlédlo jsem na něj a poznala, že ví co chci říct. Trochu se toho bojím. Ještě nejsem tak zkušený vlkodlak. On jo. Teda myslím, nic o něm nevím. Něco málo jo, ale hodně ne.

Bylo mu zřejmě jasné, že neskočím. Přiblížil se k plotu blíž a začal...hrabat? To chce abych to podlezla? Nebylo by lepší to obejít, abych mohla prolézt tou dírou, kterou jsme spolu už jednou šli? Teď si uvědomuju, že s ním trávím nějak moc času.

Díru vyhrabal dost rychle. Došla jsem tedy k plotu a snažila se tamtudy protáhnout. Bylo to bolestivé, ale nakonec jsem to zvládla. 'Že ti to trvalo."vysmíval se mi. To bych mohla říct to samí. Musím se naučit mluvit přes telepatii. Tohle mě štve. 'No nic, pojď.'rozešel se do lesa. Začínala jsem z toho nemít dobrý pocit. Je navíc pozdě a neměli bychom se postulovat mimo území školy.

Šla jsem tedy pomalu za ním. No ne úplně pomalu, musela jsem ho dohnat. Nechala jsem mu poněkud větší mezeru. A já se tady sama trochu bojím. Je trochu ještě světlo, ale nedělá mi to tady dobře.

Jakea jsem radši doběhla. Šel pomalou a klidnou chůzí. Byl hodně nebojácný. Já jsem byla jeho opak. Nebyla jsem teda posraná strachy jako nějaké holky ve filmech, ale trochu jsem se bála. On to asi vycítil. 'Nemusíš se bát. Je to tu bezpečný.'chtěl mě uklidnit. Moc se mu to ale nedařilo.

Šli jsem dlouho lesem. Už začínalo zapadá slunce. Zajímá mě, kam mě to vede. Po každým dalším kroku, jsem začínala vidět konec lesa. Díky bohu. Už tam konečně budem. Teda jestli jeho cíl je konec lesa. Doufám.

Došli jsem ke kraji lesa. Byla tu rozlehlá planina. Na konci planiny začínal další les. Bylo mi to tady povědomí. Už jsem tu někdy byla. Akorát z jiného úhlu. Nebyla jsem přesně na tomhle místě. Ten les naproti je ale velmi povědomí. Rozhodně jsem tu byla. Jen si musím vzpomenout. Netrénovala jsem tady, to vím jistě. Vo ale jiného bych mohla tady dělat?

Možná už vím. Vzpomínám si, kde jsem to tu viděla. To je ta krajina z mého snu. A Jake...je ten černý vlk, co se mě pokusil dostat. Ne to je blbost. Proč je mu Jake, ale tak podobný. Přejela mi husí kůže pod srstí. Jestli je to pravda, co mám dělat. Ten sen taky nemohl být pravda. Nebo to byla nějaká vidina? To nemůže být, sen je jen sen. Ale je to teď tak skutečný.

Co když je Jake opravdu ten černý vlk z mého snu? Co když ten sen je jen varování? A kdo je vlastně ten hnědý vlk? Je ten sen pravda? Skutečně...zemřu?

Nad touhle myšlenkou jsem se začala klepat. Nemohla jsem se ani pohnout z místa. Jen jsem stála a nic nevnímala. Jake na mě mluvil, ale vůbec jsem ho nevnímala. V uších mi začalo pískat. Cítila jsem, jak se mi začínají zavírat oči. Stihla jsem se ještě proměnit zpátky, ale pak jsem už nic necítila.

'Stála jsem pod skálou. Kousek ode mě ležel mrtví alfa. Hnědý vlk-ten co mě zachránil-stál u něho. Měl v jeho krku zakouslé tesáky. Nebyl to pěkný pohled. Pak pohlédl na mě. Hned potom někam jinam. A tam stál černý vlk. Jake. Jsem si jistá, že je to on.

Vrhli se na sebe. Sváděli krvavý boj. Už jsem věděla proč. Je to válka Krvavé a Půlnoční smečky. Ale nevěděla jsem, co tu dělá Jake. Je z úplně jiné smečky. A ten hnědý vlk, k němu jsem cítila nějaké pouto. Nevím, kdo to je. Taky jsem cítila, že je musím zastavit.

Vtrhla jsem do jejich souboje a začala se snažit od sebe dostat. Marně. Schytala jsem jen pár bolestivých kousanců. Nevěděla jsem co dělat dál. A pak mě něco štíplo na krku. Byla to nesnesitelná bolest. Bolest se ještě prohloubila a já se už neudržela na nohách. Ležela jsem na zemi a pomalu přestávala cítit síly. Ještě jsem se, ale zvládla podívat na toho, kdo mi to způsobil. Nade mnou stál šedo-hnědý vlk. Nikdy jsem ho neviděla. Ani ho neznám.

Začala jsem zavírat oči. Snažila jsem se bojovat. Nešlo to. Nedokázala jsem sebou už pohnout. Ale ještě než jsem usnula, uslyšela jsem hlas. ,,Bratře, co jsi to provedl?"ten hlas zněl zlomeně. Chystal se do breku. Cítila jsem potřebu ho utěšit. Už jsem to, ale nestihla. Ležela jsem nehybně za zemi a už nic neslyšela. Moje pískání v uších bylo silnější než všechny ostatní zvuky. Dalo se, ale trošku rozlišit co říkají. Bylo to o mně. Byly blízko. A ten hlas co jsem zaslechla jako první, patřil někomu, koho znám. Někomu, kdo mi je hodně blízký. Někomu, o koho nechci přijít. Už mi došlo kdo to je. Je to...'

,,Kate! Kate! Slyšíš mě? Jsi v pořádku?"probudil mě vystrašený hlas. Nevěděla jsem komu patří. Pomalu jsem začala otevírat oči. ,,Už se začíná probírat, bude v pořádku."řekl ženský hlas. Byla jsem v malé místnosti. Nade mnou byli Jake a Mason. Co ten tady dělá? ,,Děkujeme doktorko."poděkoval jí Jake. Rychle jsem se zvedla. Musela jsem se chytnou za hlavu, protože to byl moc prudký pohyb. Rozhlédla jsem se kolem. Byly tu ještě dvě lůžka. Byl tu i stůl a několik skříněk s léky. Hned jsme poznala kde jsem. Jsem v ošetřovně. Co tu ale dělám?

,,Pamatuješ si něco?"zeptal se mě klidně Mason. Pomalu jsem si na ty věci začala vzpomínat. Poslední je to, jak jsem omdlela. ,,Jo."odpověděla jsem krátce.

Nechtěla jsem tu už být a tak jsem seskočila z postele. Moje tělo na tak rychlý pohyb nebylo připravené a tak se mi podlomila kolena. ,,Opatrně."podal mi ruku Jake a já ji přijala. Pomohl mi se postavit. ,,Proč jsem tady?"zeptala jsem se Jakea. Na otázku mi, ale odpověděl Mason. ,,Zkolabovala jsi na kraji lesa. Přinesli jsme tě sem. Prý jsi zkolabovala kvůli nedávné události."klesl hlasem. Poznala jsem, že o tom nechce mluvit. Počkat, přinesli? Oni oba? Jak se tam dostal Mason?

,,Jestli už jsi v pořádku, měli bychom jít."prohlásil Jake a otočil se k odchodu. Mason šel za ním a tak jsem šla taky. Mysleli i mě, že jo?

,,Co je za den?"zeptala jsem se po dlouhé cestě prázdnou chodbou. ,,Sobota, prospala jsi jen noc."odpověděl mi Jake. Na nic dál jsem se už neptala, protože jsem byli na kolejích. Tady jsme se rozdělili. Vešla jsem dveřmi a začala lézt do schodů.

Konečně jsem stála před pokojem. Otevřela jsem dveře a naproti jim seděli Mia a Emily. Obě měli vyděšené obličeje. Emily více smutnej. ,,Kde jsi byla?"vyděšeně na mě vyjekla Mia. ,,Na ošetřovně. Včera večer jsem omdlela."odpověděla jsem ji krátce. Chtěla něco ještě dodat, ale Emily jí před skočila. ,,Jsi už v pořádku? Mason mě nechce. To mi řekl."rozplakala se. ,,Co se stalo?"jestli to bylo strašný tak, aby ji to rozplakalo, tak to musím slyšet. ,,To mi řekni, ale nejprve ty."skočila nám do rozhovoru Mia. Takže začne moje dlouhé vyprávění.

Ahojky, tady je další kapitola a vypadá to, že další vyjde až v pátek nebo sobotu. Taky to už chci chýlit pomalu ke konci. Zatím to i vypadá, že bude druhý díl. A možná taky ne. Taky jsem začala psát druhou knížku. Vydám ji, až budu mít dopsanou tuhle. Tak se těžte.😃😃