Tajemství měsíce

28.Kapitola-Sraz

Vrátili jsme se s Miou zpátky na pokoj. Už jsme nic nedělali. Uběhl týden a začal červen. Byl opět víkend a všichni jsme museli se na víkend vrátit domů. Potřebovali po nás peníze na ten výlet a mi jako děti jsme si to nemohly dovolit.
Ale taky jsem je ráda viděla.

V pátek nad večerem jsme všichni jeli autobusy. Mia mi řekla kde bydlí a tak jsem zjistila, že je od nás kousek.

Cestou autobusem jsme si povídali. Hlavně o Liamovi. Neustále o něm mluvila. Už jsem to nemohla vydržet. Ještě že už autobus zastavil a my mohli vystoupit. Rozdělili si nás do několika autobusů podle toho kam jedeme. Skoro nikoho jsem tady neznala. A to můžou být i nějací z nich mí sousedi.

Mířila jsem s malým zavazadlem domů. Vzala jsem to přes svůj oblíbený park. Dlouho jsem v něm už nebyla. Pokukovala jsem po krásných květech.

Přišla jsem domů a rodiče mě výtali a chtěli hned zjistit jak se mám ve škole. Řekla jsem jim, že si nejprve odnesu věci a pak přijdu.

Můj pokoj vypadal stejně tak jak jsem ho opustila. Polovinu mých věcí jsem tady musela nechat, protože se mi nevešli do zavazadla. Tašku jsem si hodila k posteli a chtěla jít dolů. Cinkl mi ale mobil. Mia mi psala.

Mia: Katee, pomoc. Tady to s rodičema nedávám.

Zasmála jsem se tomu a napsala ji že to budu mít dost podobný. Vypla jsem mobil s sešla dolů schody. Rodiče už čekali v obýváku. ,,Jak se ti tam líbí Kate? Netrápí vás tam? Našla sis tam dobré přátele? Poznala jsi někoho výjimečného?"mamka mě zahrnovala několika otázkami. Nevím s kterou má začít. ,,Mami neboj, přátele mám a je to tam fajn. Nedělej si tolik starostí." Oddychla si a viděla jsem že už nevypadá tak vystresovaně. ,,No a máš tam někoho výjimečného?" Co s tím furt otravuje? ,,Mami." ,,Dobře budu ticho. Ale počítám to jako ano."pousmála se mamka. Otráveně jsem se na ni podívala.

...

Byla sobota ráno. Vstávala jsem v deset hodin. Snídani jsem snědl a šla si něco pustit v televizi. Celý den se budu u ní nudit. Taťka mi přikázal ať se domluvím ven s Miou. Řekla jsem jim o ní a prý její rodinu znají. Nejsou s nimi ale moc ve spojení.

S Miou jsme se teda domluvili ven. Přemluvila mě aby pozvala Liama i Masona. I když jsem silně protestovala. Je dost neodbytná.

Sejít se máme ve tři u obchoďáku. Mám to daleko, ale je to prý kvůli klukům aby nemuseli chodit až moc daleko od domu. Domluvila jsem se s ní i že mě vyzvedne. Máme to od sebe kousek tak ať jdeme spolu.

Mia zazvonila a já jsem byla už přichystaná. Vyšli jsme a vzali jsme to přes park. Mluvili jsme o tom jak to doma jde. Řekla mi, že se její starší brácha zasnoubil a za měsíc bude svatba. Můžu prý přijít. Dovolil jí tři kamarády. maximálně. Potvrdila jsem ji, že bych mohla přijít i když její rodinu vůbec neznám.

,,Kdo že tam všechno bude? Ty, já, Liam a Mason?"zeptala jsem se. ,,Jo a možná Diego a David. To mi psal Liam, ale neví to jistě. Napsala jsem i holkám. Odpověděli mi, ale vypadá to že nepřijdou. Asi budou kluci v přesile." Tomu se trochu zasmála. Musela jsem se usmál taky.

Po dlouhé cestě k obchoďáku jsme tam konečně došli. Kluci tu ještě nebyli, tak jsme se šli podívat na oblečení. Bylo tu tolik hezkých kusů. Hlavně v černým. Mia mi ale říkala, ať nenosím tak často černou. Budu působit dost odtažitě. Taky si to trochu myslím, ale mám ji ráda. Myslím tu barvu.

Koupila jsem si tričko. Celý hnědý a nápisem New York City. Mia si koupila taky tričko, ale modrý bez popisku. A taky ještě kraťasy.

Před obchodem s oblečením na nás čekali kluci. Byli čtyři. No takže přesila. ,,Kde jste?"přivítal nás Diego. ,,Čekáme tu skoro půl hodiny."přidal se k němu David. Překvapuje mě, jak se mohli tak rychle usmířit. I na tom našem zápase se normálně bavili. Hlavně mě zajímá čeho se tak chytli, aby se zmlátili.

,,Taky ti přeju hezký den."ironicky jsem se na něj usmála. Mezitím si Liam obmotal ruku kolem Mii. Dala mu polibek na tvář. Ještě jsem je neviděla dát si opravdový polibek. To je ale jejich věc.

,,Kam půjdem?"zeptal se Mason. ,,Můžeme jít dál nakupovat nebo zajít na jídlo nebo na hřiště."odpověděla mu Mia. ,,No na nákupy ti kašlu, takže jdeme na hřiště. Na jídlo si zajdem pak."přidal se k nim Diego. ,,Tak jdem na hřiště, ale máte míč?"překazil všem radost Liam. ,,Musíš vždycky všechno zkazit?"podrážděně na něj Koukal David. ,,Tak teda někoho pošlem ho koupit,"řekl Mason a pokračoval: ,,půjdeš Di-" ,,Nemůže jít Kate?"skočil mu do řeči Diego. ,,Ta by nevybrala ani správný míč na tož velikost."odpověděl mu Mason. To mě fakt naštvalo. ,,Vsadíš se?"řekla jsem a vydala jsem se k obchodu se sportovním náčiním.

Nikdo za mnou nešel takže jsem byla v klidu. Vybrala jsem basketbalový míč. Fotbal asi hrát nebudou takže tohle je jediné řešení. Jedině kdyby chtěli hrát volejbal. To ale pochybuju, že by to někdo z nich uměl. O Mie nepochybuju. Říkala mi, že jako malou jí rodiče nutili vyzkoušet všechny sporty.

Vyšla jsem ven z obchoďáku. Nevím vůbec na jaké hřiště šli, ale snad je najdu. Vydala jsem se teda na levou stranu. Někdo mě, ale chytil za rameno. Po zádech mi přejela husí kůže. Pak jsem si ale oddychla. ,,Už to máš, jdeme? Ostatní už čekají." Byl to David. Nevim proč na mě čekat zrovna on, ale jsem ráda že tu někdo je.

Vydali jsme se na úplně jinou stranu. Tady bych se asi fakt ztratila. ,,Proč jsi na mě čekal?"zeptala jsem se ho po chvíli chůzi. ,,Mason mi to přikázal. Jako alfu ho musím poslouchat. To bys měla taky." ,,To nikdy. Možná až bude míní pravým alfou."rozzlobeně jsem na něho trochu vyjela. Možná jsem to trochu přehnala. Uklidnila jsem se a pokračovala ve vyzvídání. ,,A proč ti Mason přikázal ať na mě počkáš?" ,,Nevím. Řekl mi jen abych na tebe počkal."klidně mi odpověděl. ,,A neštěstí jedna otázka. Kvůli čemu jste se s Diegem poprali?"opatrně jsem se ho zeptala. Chvíli mlčel a pak začal. ,,Za to bych se ti chtěl omluvit. Hodil jsem tu židli a nečekal, že tam měkčí stojí. Ještě že tam byl Jake."omluvně se na mě podíval. ,,To nevadí, nemám ti to za zlé." Pousmál se a pak odpovídal na mou dřívější otázku. ,,A poprali jsme se kvůli...kvůli holce. Vím, že je to blbost, ale bylo to kvůli tomu. Začal ji pomlouvat. Nevěděl že se mi líbí. Vím, že to nebyla jeho chyba, ale řekl, že jaký blbec by se do ní mohl zamilovat. To jsem se neudržel."

Bylo mi ho líto. Nebudu se ptát jaká holka to je. To by byl ještě víc smutný. ,,Pak jsme se usmířili. Řekl jsem mu že se mi líbí a on se mi omluvil. Pal jsme to už neřešili." ,,Aha." Hned co to dopověděl už na nás volal Mason. ,,Dělejte, nemáme celý den." Vyplázla jsem na něj jazyk. Byli jsme ještě daleko, ale šli vidět jejich obličeje. David se mému obličeji zasmál. ,,Stejně by mě zajímala, jak si to na něj můžeš dovolit. Nenechal by to být."furt se smál David. Na to jsem mu nic neřekla.

Došli jsme k nim a hodila jsem Masonovi míč. ,,Vyhrála jsem sázku." ,,To blbé je, že jsme se o nic nevsadili."ironicky se tomu šklebil. ,,Fajn, tak další sázka. Kdo z nás vyhraje, tak tomu druhému kupuje jídlo." Zajímá mě jestli to přijme. ,,Dobře, nemám s tím problém. Ale být tebou bych si připravil peněženku." ,,To se ještě uvidí."

Po naší sázce jsme se dali do týmů. Jsem s Davidem a Liamem. Kluci to chtěli zas udělat vyrovnanější.