Tajemství měsíce

10.Kapitola-Prohlídka školy

Vyšly jsme z kolejí a vydali se na průzkum. ,,Po pokojích tě provedu až se budeme vracet. A musím tě seznámit s ostatníma holkama." ,,Dobře." přikývla jsem a pokračovali jsme dál.

Šli jsme chodbou a Mia mi ukazovala všechny důležité nástěnky. Mám si je někdy přečíst. Bude se mi to prý hodit. I když o tom pochybuju. Došli jsme někam kde se chodba rozdvojuje. ,,Když půjdeme vpravo vyjdeme ven a když vlevo, tak tam budou učebny, jídelna, tělocvična a další nudné věci. Ředitelna je tam tudy taky, ale trochu dál. Kudy chceš?" podívala se na mě a čekala na odpověď. ,,Tak asi vlevo. Venek bych nechala nakonec." ,,Dobře." odsouhlasila a vydali jsme se teda vlevo.

Cestou mi Mia začala povídat o nejhorších a nejoblíbenějších lidech tady. ,,Je tady takový trio holek, který jsou totální...žádné slova na ně nestačí. Jmenují se Daisy, Lucy a Betty. Daisy je jejich alfa. Radši se s něma nebav. Pak tě budou všichni nenávidět." Mia byla hodně ukecaná. Přesný opak mě. ,,Ostatní holky jsou fajn. Jo a nás holek je tu o hodně málo než kluků. Kluci se i kvůli nám perou. Často to končí s hodně krví." tak tohle bych teda nechtěla moc vidět. A hlavně proč se perou když holky si můžou najít i třeba jinde. ,,Podle mě je tady nejhezčí kluk Liam. Líbí se mi, ale myslím že já jemu ne." sklesla ji hlava a šlo vidět, že byla hodně smutná. Položila jsem ji ruku na rameno abych ji trochu utěšila. ,,Jestli tě nemá rád, tak je to debil. Neví o co přichází." Chtěla jsem ji trochu potěšit. Zasmála se tomu a šli dál.

Došli jsme k jídelně a pak mi ještě ukázala učebny, tělocvičnu a kabinety od učitelů. Potom jsme šli ještě k ředitelně a Mia pokračovala ve svém povídání. ,,Liam se kamarádí s nejoblíbenější skupinou lidí tady. Je hodně oblíbený. Proto si myslím, že ani neví že existuju." Teď už nebyla tak smutná. Trochu byla, ale byla s tím smířená. Bylo mi jí líto. ,,Třeba si tady někoho najdeš i ty." ,,Ne, já nikoho nepotřebuju." Mia si odfrkla jako že je to blbost. Ale já si o tom myslím své.

Už jsme prošli celou školu. Je hodně velká. Zabralo nám to skoro hodinu. ,,Teď můžeme jít ven. Ten je zajímavější než vnitřek." Vydali jsme se teda ven. Nemuseli jsme jít přes celou školu, protože tu byl druhej východ.

Vyšli jsme ven a bylo tu větší náměstíčko. Nevim jak se to jmenuje tak tomu budu tak říkat. Prošli jsme i zahrádkou. Všude byly květiny. Bylo to překrásné. ,,Líbí se ti to?" zeptala se mě Mia. Asi viděla jak to tady všude pokukuju. ,,Hodně. Kytky mám hodně ráda." Jen se zasmála a pokračovali jsme dál.

Ze zahrady jsme zamířili k hřišti. Mají jich tu prý hodně. To nejblíž byli na běh. ,,Jedno kolečko má přes 200 metrů. Teda myslím."  Bylo fakt hodně velké. Jsou tu i tribuny. Po prohlédnutí jsme zamířili k basketbalovému hřišti.

,,Kolik je hodin?" zeptala se mě Mia a vypadala, že to potřebuje vědět ihned. Koukla jsme se na mobil. ,,14:46. Proč se ptáš?" ,,Uvidíš. Pojď rychle za mnou." Mia šla hodně rychle. Skoro jsem jí nestíhala. ,,Kam ta pospícháš?" ,,Prěd chvilou začal zápas v basketu. Liam tam hraje a nesmím si to nechat ujít." Aha. Zase ten kluk. Zajímá mě co je na něm tak skvělé když ho tak zbožňuje. Chůzi změnila na běh a tak jsem teda běžela za ní.

Doběhli jsme k hřišti kde hráli basket. Z jedné strany byly tribuny, tak jsme si tam šli sednout. Bylo tu hodně lidí. Hned jak se Mia usadila začala očima někoho hledat. Určitě Liama. Snad mi ho ukáže. Pak se jí na tváři objevil úsměv. Asi ho už našla.

Seděli jsme tam a sledovali zapas. Mia mi řekla, že naše škola jsou ti modří. Vedli jsme. Pak dostal míč kluk se zlatějšíma vlasama a se sportovní čelenkou. Mia začala pokřikovat. ,,Joooo...Liame pojď...pojď." Museli to snad slyšet všichni. Liam běžel s balónem. Byl skoro u koše. A....a....koooš. Dal koš. Všichni začali řvát radostí. Tak jsem teda taky začala pokřikovat.

S Liamem si tam všichni dávali placáky. Mají teďka pauzu. A tak mě něco napadlo. ,,Mio, mají pauzu běž za ním." ,,Co, ne nemůžu jít." Nevim proč nejde. Vždyť má šanci. ,,Ale můžeš. Teď je ta nejvhodnější chvíle." chvilku přemýšlela. ,,Dobře, ale půjdeš se mnou." ,,Jasně, že půjdu." tohle si nemůžu nechat ujít.

Sešli jsme z tribun a zašli k lavičce kde seděl Liam a další jeho přátelé. Byli jsme ještě kousek od nich, ale Mia zastavila. ,,Co mu mám říct? Nechci být nějaká vlezlá." byla hodně nervózní. ,,Prostě tam zajdi a řekni mu, že..." zastavila jsme se uprostřed věty. ,,Co mu mám říct?" ,,Co komu říct?" Mia sebou trhla. Stál za ní Liam. ,,Noo...uuuum." byla hodně v koncích. Musela jsem jí pomoct. ,,Že jsi byl úžasný. To ti chtěla říct." ,,Díky. A ty seš Mia že jo?" Mia jen přikývla. Viděla jsem jak se červená. ,,Nechtěla bys mi dát svoje číslo?" Tak teď už vypadala jako rajče. ,,J-jo ráda." zakoktala a vzala si jeho mobil co jí podával. Naťukala ho tam a vrátila mobil. ,, Díky, měj se." odešel a Mia začala omdlévat. Chytila jsem ji a rychle ji odtáhla za roh.

,,Omg....nemůžu dýchat." byla furt rudá jak rajče. Chvíli jsem ji tam uklidňovala. Pak jsme se vrátili na tribuny a sedli si. Potom pokračoval zápas. Mia křičela ještě víc než před tím.

Tak co říkáte na Miu? Myslíte si, že ji to s Liamem vyjde? A už jsme konečně na dvouciferných kapitolách.🥳🥳