Oneshoot 3 MAGIC SHOP

매직샵

           YoonGi
          Tehdy jsem si přišel sám, neměl jsem nikoho, v 17 jsem se sebral a odjel do Soulu. Nikoho jsem zde neznal, nikoho jsem zde neměl, rodiče s tím nesouhlasily, ale já se chtěl prostě prosadit. Dorazil jsem na konkurz do společnosti BigHit, nebyl jsem tam sám, ale co bych taky čekal. Když mě poslali do dormu, kde jsme měli bydlet, vyděsilo mě jak je to maličké. Byl to jeden pokoj s palandama. Dohromady, nás tam nakonec bydlelo celkem dost, ale nás hlavních 7 tam bylo neustále, někteří odešli, ale mi ne. Každý den jsme dřeli jako koně, a já toho začal litovat. Byl jsem vyčerpaný, a přišlo mi že nikdo na nás nebral ohledy. A nebyl jsem jediný vyčerpaný. Čím více se blížil náš debut, přemýšlel jsem zda jsem udělal správně. Jelikož když jsme zrovna necvičili, museli jsme chodit do práce, jelikož BigHit neměl tolik peněz, byla to malá a ne tak známá společnost. A ta nehoda co se mi v jedné z prací stala mi poškodila rameno. Nevzdával jsem se, chtěl jsem dokázat to, v čem mi rodiče nevěřili.
            Makali jsme na sobě, a den debutu se blížil. Stal se 13.06.2013. Byl to ten nejlepší den v životě, a i když jsem neznal naší budoucnost, byl jsem rád že jsem kluky mohl poznat. Nakonec jsme spolu vystupovali, ale nebylo to tak lehké. Nepocházeli jsme z velké trojky, a nebylo tolik peněz na propagaci, ale dávali jsme do toho všechno. A i ten malí počet fanoušků mě těšil. A i přes začáteční neúspěch, nakonec jsme se proslavili i v zahraničí. Všcihni nás milovali, skandovali naše jména. Prostě nás chtěli všude. Ale já si stále nějakým způsobem přišel sám. Stranil jsem se společnosti, pokud jsme neměli žádný program, zavřel jsem se v pkoji a psal, či přemýšlel. Zašlo to až tak daleko že jsem se začal řezat. Pomáhalo mi to zapomenout, nebyl jsem tak úplně sám. 
          Jednou jsem se ale pořezal asi moc, ležel jsem na posteli, a čekal jsem až zemřu. Když v tom někdo vtrhl ke mě do pokoje. ,,YoonGi''slyšel jsem výkřik mého jména, ale nedokázal jsem tento hlas zařadit. Pak už jsme jen slyšel sirény. 
Probral jsem se v bílé místnosti, kolem mě pípali přístroje. Někdo mě držel za ruku, a tak jsem se podíval kdo to je. Byl to Jin. Proč mě zachránil? Proč? Pomyslel jsem si. Když jsem se pohl Jin se probudil. ,,Co jsi to jen udělal Gi?'' pronesl. ,,Měl jsi mě nechat zemřít.'' řekl jsem jen a otočil od něj hlavu. ,,Tohle už nikdy neříkej YoonGi, měli jsme o tebe strach, jsi naše rodina, jsi součást BTS. Nikdo tě nechce ztratit máme tě rádi. Tak už to nedělej, když se něco bude dít můžeš za námi přijít.'' řekl a vtáhl si mě do objetí. Obejmul jsem ho zpět a rozplakal jsem se. Vážně nejsem sám? Mám rodinu? Když jsme se vrátili z nemocnice, kluci mě hned vtáhli do velkého, společného obětí. Bylo to tak příjemné. ,,Už nikdy toto nedělej hyung, jsme tu vždy pro tebe, nikdy nejsi sám.'' řekl JungKook a znovu mě obejmul. A v tu dobu jsem dostal nápad na písničku. Dal jsem nápad klukům, a tak jsme začali pracovat na psničce Magic Shop.
Chtěli jsme ji dát našim fanouškům, a hlavně nám. Aby jsme vždy věděli že na nic nejsme sami, vždy jsme jedna velká rodina. 
Já zjistil že vážně na nic nejsem sám. Kluci mě drželi nad vodou a já se jim to co nejvíce snažil vrátit. Už nikdy jsem si nesáhl na život. A ať už je budoucnost jakákoliv jsme v tom společně. 

Děkuji mým čtenářům že jste četli mé předešlé jednodílovky. A tímto vás vítám u nových. Snad i tyto se vám budou líbit, a zase se tu sejdeme. Nevím jak často budu vydávat, ale hned co budu mít nápady se je pokusím napsat a vydat.
Pamatujte nikdy nejste na nic sami.
Uvidíme se u další jednodílovky