Oneshoot 3 MAGIC SHOP

친근한 편안함

                 J-Hope
                Byl jsem ve společnosti tolika lidí a přesto jsem byl sám. Křičel jsem o pomoc a přesto mě nikdo neslyšel. Mí nejbližší mě ignorovali, jakobych byl neviditelný. Každou noc jsem toužil po tom aby se otevřeli dveře, přes které byl určitě slyšet můj pláč a někdo vstoupil, a utěšil mě. Aby někdo konečně viděl mou bolest, a ne jen tu falešnou stránku, tu veselou, kterou ukazuji pořád dokola, aby si nikdo ničeho nevšiml. Jenže ne sám jsem zůstával ve tmě a mohl jsem jen doufat. Nikdo nepřicházel, jen nové a nové slzy. Chtěl jsem jen slyšet to že co píší hateři není pravda, že je na mě někdo hrdý. Musí mi to říkat mé sny? Nemůže to být reálné? To nikomu nestojím za slova chváli?
                 Jenže Hobi neví že ve skutečnoti sám není. Ve skutečnosti v temnotě jeho pokoje stojí on, Jeon JungKook, který pozoroval jak brečí, jak prosí aby někdo přišel, a proto vždy když usnul přišel k němu a buď ho obejmul či mu dal pusu na čelo či líčko. Hobi o něm nevěděl že je v jeho pokoji každou noc. Přes den předstíral že o ničem neví, i když ho vědění dost ničilo. Ale v noci, v noci s ním byl jak dlouho mohl být. Vždy tam byl co nejdéle a šeptal mu že je vše v pořádku, že on na něj je hrdý, že ho obdivuje. Nedokázal by mu to říci jen tak do očí, proto to zatím dělá jen v noci.
                 JungKook
              S Hobim se znám ze školy, patříme do jedné společné party. Už dlouho mi přijde zvláštní, proto jsem ho v noci navštěvoval. Byl jsem zvědaví co se vlastně děje. Má výhoda toho že mě nevidí byl neviditelný plášť. Ano slyšíte dobře neviditelný plášť. Zdědil jsem ho po babičce, ale nikdo to neví. Když jsem Hobiho navštívil poprvé chtělo se mi brečet s ním. Posloucht jak mluví o tom jak ho nikdo neuznává, že se jen přetvařuje a skrývá bolest, a že nemá nikoho komu by se svěřil, bolelo mě to a tak jsem čekal až usne a šeptal mu jen samé klady. Od té noci jsem k němu chodil pořád, bylo mi to tak líto, ale neodvážil jsem se mu to říci do očí, na to ještě nebyl čas. Ale vždy se něco může pokazit a provalit. Stejně jako dnešní noc. 
               Vydal jsem se ze svého pokoje s pláštěm na sobě, do ulici Soulu a mířil jsem si to k Hobimu. Vím kde má náhradní klíč a tak jsem si odemkl a vešel k němu do bytu. Hobi bydlí sám, nikdy nám neřekl proč, ale je to tak. Přešel jsem k němu do pokoje a vešel jsem do jeho pokoje. Ležel na posteli a tiše oddychoval. Přešel jsem k němu a usedl vedle něj na postel. Vypadal tak nevině. Přišlo mi zvláštní že už spí, ale to nevadí. ,,Pamatuj Hobi všichni tě mají rádi, na nic nejsi sám. Stačí se svěřit, může to být těžké, ale věř tví kamarádi tě budou poslouchat. Jsou hrdý na to co vše jsi dokázal, jen se neboj, lidi kolem tebe tě milují.'' šeptal jsem tiše a hladil ho po hlavě.
Když v tom se vymrštil do sedu a začal se rozhlížet po pokoji. ,,kdo? Kdo tu je?'' vykoktal a já se vylekal. Nespal? Rychle jsem se postavil. Nesmí se mě dotknout ani mě vidět. ,,Ahh to se mi asi zdálo, že bych usnul?'' řekl Hobi a lehl si zpět do postele. Počkal jsem až usne a potom jsem usnul. 
                J-Hope
               Musel jsem na to pořád myslet. Vždyť v pokoji nikdo nebyl. Kdo to tedy šeptal? Kdo mě hladil po hlavě? Ve skutečnosti to ale bylo příjemné, někdo se zajímal, někdo mě uznal. Ale kdo to byl? A jak se sem dostal? Proč tu byl? Byli to předtím sny? Nebo to byl on? Nechápal jsem to, ale přesvědčilo mě to že nejsem úplně sám.
            JungKook
           Vyděsilo mě to, ale nehodlám přestat, chci aby Hobi věděl že někomu na něm záleží, že není sám. Proto jsem se další noc k němu vydal znovu. Plášť jsem přes sebe přehodil a kráčel k němu do bytu a do pokoje. Zase ležel na posteli. Sedl jsem si k němu, tentokrát jsem si však plášť sundal. Pokud se probudí aspoň mu konečně řeknu pravdu. Už je na čase však už je to 6 měsíců. 
Seděl na posteli a plakal. Tak moc mě to bolelo ho takto vidět. Jen jsem se díval a čekal jsem až usne. To se nejspíš po chvíli stalo. Sedl jsem si k němu na postel a zase jsem ho začal hladit po hlavě. ,,Ahh Hobi už neplakej, nejsi sám. Vždy jsme tu pro tebe, stačí nám říci. Máme tě rádi jsme kamarádi. Jsi skvělí a hodně daleko to dotáhneš. Jsme v tom společně, nejsi na nic sám. Jsme v tom spolu víš. Jsme přeci přátelé. Hlavně už neplakej, nenech temnotu tě stáhnout svěř se nám.'' šeptal jsme a nedával pozor. V tom mě chytla Hoseokova ruka. Lehce jsem vykřikl překvapením. ,,JungKooku.'' řekl překvapeně Hoseok. ,,Ano Hobi.'' řekl jsem s úsměvem. ,,Děkuju.'' řekl a obejmul mě. ,,Nejsi sám Hobi ano, máš mě a kluky.'' řekl jsem mu a hladil ho po zádech. ,,Děkuju'' řekl znovu a já se usmál. 
            Od té doby Hoseok s námi mluvil, sdílel s námi jeho problémy, jeho nálady a vše co ho tížilo. Ale o našich večerech jsme nikomu neřekli do toho jim nic přeci není.