Oneshoot 3 MAGIC SHOP

잊혀진 사람? 그냥 죽은게 아니고

    YoonGi
Probral jsem se v bílé místnosti, kolem mě pýpali přístroje, brečeli nějací lidé, a někdo na mě mluvil. Nepoznával jsem onen hlas, nechápal jsem kde jsem? Kdo jsem a kdo jsou ostatní kolem mě? Nic si nepamatuji. Nic sakra má hlava je úplně prázdná a ukrutně bolí.
,,Pane Min, Pane Min vnímáte mě?'' mluvil na mě neznámí hlas. Zaostřil jsem na onoho muže, který na mě mluvil. Byl v bílém oblečení anděl? Že by? Nakonec jsem jen lehce kývl na souhlas že ho vnímám. ,,Jak se cítíte?'' optal se znovu. Lehce jsem zakašlal, ale nakonec promluvil. ,,Kde, kde to jsem? Kdo jste? Kdo jsou?'' optal jsem se nechápavě. Žena co tam byla se rozplakala. ,,Jste v nemocnici, měl jste autonehodu. Máte zlomenou nohu a otřes mozku, nejspíš i amnézii, ale paměť by se vám měla vrátit.'' řekl a já ho poslouchal, pak odešel, ale nechal mě tam s timi lidmi. Bylo to 5 kluků a žena s mužem. Přišli ke mě. ,,YoonGi, YoonGi jsem tvoje matka a tohle tvůj otec. YoonGi co se stalo, kdyby jsi se vysral na tu hudbu, která tě nikdy neuživý nestalo by se to.'' brečela, ale já nic nechápal. Nakonec odešli. Pak ke mě přišli oni kluci. ,,YoonGi jsme tvý přátelé Jin, Jimin, Tae, Hobi a NamJoon.'' pronesl onen NamJoon. Vypadal však nešťastně. ,,Stalo, stalo se něco? Co se mi stalo? Proč tu jsem?'' ptal jsem se jich. ,,Jel jsi s naším kamarádem a tvým přítelem JungKookem na náš koncert. Vystupujeme spolu s naší hudbou. A měli jste autonehodu.'' řekl Jin. ,,Kde je? Kde je ten JungKook.'' optal jsem se, ale nikdo z nich neopdověděl jen se rozbrečeli. Nakonec odešli.
Musel jsem nad tím pořád přemýšlet. Byl jsem vyčerpaný a zmatený, nikdo mi pořádně nic neřekl, a já se to neměl jak dozvědět. Nakonec jsem usnul.
Sen
Byl jsem v nějakém bytě, na schodech seděl nějaký kluk. Zvedl ke mě pohled, který byl plných slz. Zvedl se a přešel ke mě. ,,Proč YoonGi? Proč jsem umřel já ale ty ne? Byl jsem mladší, měl jsem celí život před sebou? Proč jsem musel umřít já.'' křičel na mě a já se pod tím všm náporem rozbrečel. ,,Já já nevím, nevím proč jsi zemřel ty? Vždyť nevím ani kdo jsi?'' řekl jsem plačtivě. ,,Ty nevíš, ty kurva nevíš, jsem JungKook, zabil jsi mě.'' křičel po mě. ,,Ne ne ne prosím dost.'' prosil jsem ho a pak jsem se s výkřikem probudil.
konec snu
Otevřel jsem oči ze kterých mi kanuly slzy, a díval se na vyděšenou sestřičku. ,,Co se stalo pane Min.'' optala se. ,,Jen, jen špatný sen.'' řekl jsem. Ona jen kývla. ,,Chcete nějaké prášky na spaní.'' kývl jsem na souhlas. Nakonec mi přinesla prášky a já po nich usnul bezesným spánkem.
Když jsem se probral, byli u mě v pokoji zase kluci. ,,Prý jsi měl noční můru?'' řekl sklesle Tae. Jen jsem kývl. Co jiného bych taky měl udělat. ,,Co se v něm dělo?'' optal se Hobi. ,,Byli jsme v nějakém bytě, byl tam Kook, který brečel a pak po mě křičel, že je má vina že zemřel, že já jsem měl zemřít a že jsem ho zabil.'' řekl jsem jim ve skratce. Oni na mě jen vykuleně zírali. ,,Není to tvá vina, nemohli jste za to, kdyby do vás nenarazilo to auto, nestalo by se to.'' utěšoval mě Jimin.
Nakonec asi po měsíci mě pustili domů. Jelikož jsem nebydlel prý s rodiči, ale s klukama, jeli jsme do společného domu. Avšak zlé sny s Kookem a jeho vyčítání mě neopustily. Zdáli se mi každý den. Nemohl jsem kvůli tomu dobře spát. Bral jsem na to prášky, ale už ani ty pořádně nezabíraly. Nic jsem nechápal.
Klukům jsem ale nic neřekl. Nechtěl jsem aby si dělali starosti, stačí že už kvůli mě nemůžeme vystupovat. Zabil jsem našeho člena, zemřel kvůli mě, mladý kluk zemřel kvůli mě. Kdyby nejel autem se mnou zemřel bych sám.
Byl jsem vyčerpán, už jsem nemohl dál, a tak jsem zůstal ležet v posteli. Neměl jsem náladu vstát, neměl jsem náladu jíst, i když Jin mi nosil jídlo, nejedl jsem ho. Neměl jsem chuť k jídlu, pořád jsem se užíral, tím co se stalo. Kluci se mě snažili dostrkat k psychologovi, ale já nechtěl. Nejsem blázen, jsem již jen prázdná schránka.
Nakonec jsem usnul. Ale ten sen byl ničiví. Byl jsem zase v tom bytě. ,,Ještě jsi se nezabil, zabil jsi mě, ale sebe nezabiješ? Nepotrestáš se za to co jsi udělal? Budeš žít, mezitím co jsi mě zabil.'' řval po mě JungKook. ,,Nemohl jsem za to.'' zašeptal jsem do ticha. ,,Mohl jsem za to, je to tvoje vina že já jsem mrtví. Měl jsem být na tvém místě. Měl jsem žít.'' křičel po mě. ,,Ne ne ne já za to nemůžu nemůžu, prosím přestaň.''šeptal jsem. ,,Proč máš chcípnout, proč bych přestával. Měl jsi chcípnout ty.'' křičel dál. Pak mě praštil, a já se zase s křikem probral.
,,YoonGi, YoonGi co se stalo.'' přiběhl rozespalí Hobi. ,,Promiň Hobi, jen zlí sen, běž spát.'' řekl jsem plačtivě a čekal jsem až odejde. Ale on neodcházel. Přišel ke mě a vlezl ke mě do postele, nakonec mě obejmul a zůstal se mnou v posteli. Nakonec jsem s ním usnul v objetí.
Ráno jsem se probudil vedle Hobiho. Byl tu se mnou aby se mi nezdál špatný sen a zabralo to. Ale na jak dlouho?
Tyto sny však pokračovali. Byli horší a horší a já už to nezvládal. Už jsem nemohl. Co když má pravdu? Co když jsem měl vážně zemřít já? Musel jsem nad tím přemýšlet. A nakonec jsem se rozhodl. Zabiju se, tak jak mi radí, prostě zemřu taky. Omlouvám se.
Klukům jsem napsal ještě dopis a pak jsem se vydal na Most, ze kterého jsem skočil dolů. Můj život skončil, stejně jako tehdy jeho. ,,Co jsi to udělal YoonGi.'' pronesl pro mě známí hlas, který mě strašil v nočních můrách. ,,Musel jsem, tehdy jsem měl zemřít přeci já ne ty.'' řekl jsem plačtivě. ,,Není to pravda Gi, měl jsi žít, nebyla to vůbec tvoje vina. Mohlo za to to auto.'' řekl jen a já nic nechápal. ,,Ale křičel jsi po mě že jsem měl umřít já.'' řekl jsem nechápavě. ,,To bych nikdy neřekl na to jsem tě až moc miloval. Ale teď jsme přeci spolu.'' řekl a přitáhl si mě do polibku.
Kluci
Dopis
Drazí kluci. Už to nezvládám omlouvám se, ale jdu za Kookiem. Měl pravdu měl jsem zemřít já, ne on. Mrzí mě to, ale jednou se určitě setkáme. Není to naposledy. Mám vás rád a za vše vám děkuji, pomohli jste mi i když jsem již mrtví, děkuji vám.
Když jsme to dočetli všichni jsme brečeli, ale věděli jsme že je teď šťastný.