Oneshoot 3 MAGIC SHOP

이별의 끝

                Hoseok
               Bylo těžké odejít do armády, ještě těžší to bylo, když jsem měl opustit jeho. Miloval jsem ho a přitom on, ani nikdo jiný to nevěděl. Bál jsem se to někomu říci, co když by mě odsoudili? Vým že kluci toho chápou hodně, ale tohohle jsem se bál a tak jsem to dusil v sobě. I když mě bolelo vidět ho jak se neustále dotýká TaeHyunga, či ty jejich dlouhé pohledy či různé vtipy, co mě občas přišli přetažené přes hlavu. Ale musel jsem to zkousnout. Nikdo se to nesmí dozvědět. 
I v dnešní době je homosexualita dost nepřijatelná, ještě toho u nás idolů, proto jsem to i musel skrývat. Nechtěl jsem přijít o to co teď mám a nemohl jsem orhozit i jeho, je tak mladý, nemůžu ho tím stáhnout na dno. 
Když odcházel Jin v tu dobu jsem hodně pracoval, a tak jsem neměl čas setkávat se s ostatními. I když mě tak hrozně bolelo nevýdat JungKooka, ale věděl jsem že on trvdě maká na sólu, protože i on chtěl obdarovat naše fanoušky před odchodem do armády, byl jsem na něj tak pyšnej. A i když jsem v tu dobu již byl v armádě, ještě před tím jsme stihli nahrát jednu písničku do mého alba. Poslouchal jsem ji pořád do kola, miloval jsem jeho hlas.
                     V den co jsem narukoval přiletěl dokonce i JungKook, byl jsem rád, protože byl v Americe, ale on kvůli mě přiletěl, byl jsem tak nadšený z toho. Poslední obětí a já musel jít, rozloučili jsem se, a řekli jsme si že se znovu potkáme v roce 2025. Už se nemohu dočkat.
Od odchodu do armády, mi to přišlo jako roky, co jsme se neviděli. Kluci mi strašně chyběli, naštěstí jsem měl u sebe naše společné fotky. V armádě se mi celkem i dařilo. Ale já se jen těšil až se zase sejdeme. Ze začátku čas utíkal celkem pomalu, ale když přišel den, že i oni museli odejít do amrády, byl jsem rád že nás pustí na jejich přijetí. Když jsem je viděl, chtělo se mi plakat, mít dohola ostříhané vlasy mi k němu prostě nesedělo, ale věděl jsem že to tak musí být. Ale on to zvládne věřím mu. Všišchni to zvládneme a brzy se setkáme znovu. 
                Pak už jsem se ale musel vrátit na svou základnu, chtělo se mi brečet, nechtěl jsem se loučit, ale věděl jsem že to rychle uteče. Trénink mých jednotek utíkal rychle a já potkával nové a nové kluky, s kterýma jsem si i padl do oka, ale Kooka mi nikdo nenahradí. Našel jsem si zde hodně přátel, ale na mé členy to nemělo, ale aspoň mě někdo držel nad vodou.
                          Dnes svou službu končí Jin, a zase máme propustku aby jsme ho přivítali. A tak už od 6 jsem stepoval u brány, kam pro mě přijede auto, a odveze mě k 5 divizy kde Jin sloužil. Už jsem se těšil až kluky uvidím. Co jsem slyšel tak to taky dobře dotáhly, NamJoon je v pochodově kapele, Tae ve speciální jednotce a Jimin s Kookiem v normální jednotce(bohužel nevím u jaké jednotky jsou, tak je nechám při normální) a o YoonGim toho moc nevím, nebo spíše nechápu co se tam děje, vím že nejdříve byl v kanceláři, a pak podstoupil výcvik, ale co je  s ním dál už nevím.
No ale dorazil jsem na místo. Přivítal jsem se s klukama a objal Kooka, a pak už jsme jen čekali až Jin vyjde. A po chvíli vyšel, rozešel jsem se k němu spolu s NamJoonem který hrál na saxofon Dynamite. Znělo to dobře, myslel jsem že jen Tae umí hrát, ale ne on i NamJoon byl jsem na něj pyšnej. Mrzelo mě že tu není Gi, ale co se dá dělat, brzy se uvidíme. 
Byl jsem tak rád že vidím ostatní, a hlavě že jsem mohl vidět Kooka. Uniforma mu vážěn sluší. A svali má snad ještě větší než si pamatuji. Ohh jak bude vypadat po konci. No na to si musím ještě počkat. 
                       JungKook
             Je těžký být gay a ještě k tomu slavný. Lidi gaye ještě moc neberou. A ještě k tomu když se mi líbí jeden můj člen. Hoseok, ohh jak dlouho už se mi líbí, ale bojím se mu to říci. Kéž by mě měl taky rád, ale to se nestane. Ale jednou mu to řeknu. Řeknu mu to až  příští rok až mě propustí z armády. Přesně tak řeknu mu to o mém návratu.
Byl jsem rád že jsem mohl přijet se s ním rozloučit, mrzelo by mě kdybych nemohl. Ale nakonec jsem přiletěl. A o to více jsem byl rád když přišel na můj nábor do armády. 
           A v den kdy propustili Jina, zase jsem ho mohl pevně  obejmout a vidět ho. Kéž by jsme se nemuseli znovu loučit. Zmužněl v armádě, je silnější a je to na něm znát. Ale když tančí mám ho stejně nejradši nemůžu se dočkat až ho zaase uvidím tančit, ale na to si musíme ještě počkat. Počkám bud trpělivě čekat.