Oneshoot 3 MAGIC SHOP

Katyń

             Byl to pustý les, tedy tak to bylo tehdy. Teď tu stojí památník těch co zemřeli neprávem. Zemřelo tam tolik lidí, co za nic nemohli, prostě se jim nehodili. Tehdy by tomu nikdo nevěřil, a já tomu stále nerozumím. Lidi co je pozabíjeli byli jen bestie toužící po moci, proto byli ochotni zbavit se těch, kteří jim překáželi. Teď o tolik let později stojím na místě, kde bylo popraveno tisíce neviných lidí, ruku mám položenou na studeném kameni Katyňského náhrobku a ani si nechci představovat zvěrstva, která se zde stala.
Když v tom si všimnu něčeho, nebo spíše někoho v dáli. Pomalu  jsem se k němu blížil, byl tak bledý. A když se na mě otočil vyděsil jsem se. Byl, byl to duch. Už od dětství vidím duchy, nejde s tím nic dělat, ale vždy mě to vyděsí. 
            ,,Co tu děláš? Proč tu jsi?'' ptám se ho opatrně. On na mě jen nechápavě hledí. ,,Jak dlouho jsi tu?'' optám se ho znovu. ,,Už to bude 84 let.'' pronese tiše. ,,Proč už jsi neodešel?'' ptám se ho znovu. ,,Nemohu.'' pronese znovu tiše. ,,Jak to?'' ptám se ho zmateně. ,,Musím někomu říct můj příběh.'' říká. ,,A to si ho nikomu neřekl?'' ptám se ho. ,,Ne jsi první kdo se mnou mluví.'' řekne a já překvapeně vykulím oči. ,,Já si ho poslechnu.'' říkám rozhodnutě a on se na mě překvapeně podívá. ,,Jsi si jistý.'' Já jen kývl. On se tedy pustil do jeho příběhu. 
           ,,Můj otec byl v sovětském svazu vážený. Chtěl abych šel v jeho šlépějí, ale já nikdy nechtěl. Ale on mě do toho nutil. Učil mě jak být nelítostný a zabíjet. Nesnášel jsem to, chtěl jsem být normální dítě, co si může hrát. Mě si nechali hrát jedině tak s pistolí. Tak moc se mi to hnusilo, ale kvůli otci jsem nemohl nic dělat. Když jsem byl dost starý vzali mě k tajné policii. Byl jsem svědkem všeho co plánovali, bylo mi z toho špatně. Nechápal jsem proč tohle všechno dělají, nemohl jsem s tím však nic dělat. Nebyla noc, kdy bych si nevyčítal kým jsem se stal, a v jaké době žiji. Můj otec s tím vypadal spokojeně, ale já trpěl, i má matka trpěla. Ale utéci jsme nemohli nebylo kam. A pak přišel ten den 5.března 1940. Ten který se podepsal do naší historie, a nebyl přiznán až do roku 1990. Už v dobu kdy jsem věděl co s těmi lidmi chtějí udělat, jsem toho litoval. Nechtěl jsem, ale i já tam musel být a pozabíjet nevinné lidi. Byl jsem, ale i tak rád, že jsem mohl být na venkovní poprvě a ne v těch sklepích. Vždy když onoho člověka svázali věděl jsem že je můj čas. Zavřel jsem oči a začal tichou modlitbu pro nevinného člověka. Pak jsem jen vystřelil. Věděl jsem že to má aspoň rychle za sebou. Víš co na tom bylo? To že za mnou přišel můj otec a pronesl ,,Nejsi ustrašený dítě, jsi voják a za tohle to stojí tak už střílej.'' měl jsem chuť střelit po něm, ale nedokázal bych to. Všichni si mysleli že jsem chladný člověk stejně jako můj otec ale já trpěl. Proto když odjel poslední vůz, přiložil jsem zbraň ke své hlavě a před očima svého otce jsem se zastřelil. Proto jsem stále zde. Jsem zrůda co se musela svěřit aby ji pustili.'' říkal tiše a plakal. Bylo mi ho tak líto. On si to nevybral. Nechtěl to dělat, ale nemohl se vzbouřit. 
,,Už je to v pořádku, už všichni ví pravdu, už může v klidu odejít.'' říkám tiše. On se na mě podívá a usměje se. Pak už začně mizet.