Oneshoot 3 MAGIC SHOP

세계 대전

            YoonGi
           Těžká byla doba pro všechny. Nacházeli jsme se na začátku světové války. Nikdo nevěděl jak dlouho bude trvat, ani kdo všechno bude muset odejít. Ale já si v této době, kdy nikdo nic neví, našel štěstí, u kterého jsem doufal že mě nikdy neopustí.
Potkali jsme se v jedné kavárně, kde jsem hrál na klavír. Naše první setkání si pamatuji, jakoby to bylo včera, a přitom je to už 3 měsíc co jsme spolu. Byl tak krásný. Jeho hnědé vlasy mu padali do očí, všiml jsem si že byli lehce vlnité. Hnědé oči zářili štěstím, když pil nejspíše horkou čokoládu. A jeho úsměv mě učaroval, byl tak neobvyklý a proto tak krásný. Hrál jsem a přitom jsem si ho prohlížel. Seděl hned za piánem předemnou. Proto jsem na něj měl krásný výhled. Vypadal tak kouzelně, a párkrát jsem si všiml jak se sem tam podíval i na mě. U stolu neseděl sám, ale ten s kým tam byl musel být nejspíš jeho kamarád, jelikož nevypadali jako partneři. Dokonce jsem se přistihl jak se usmívám taky. 
             Když jsem dohrál chtěl jsem za ním jít, ale on na místě už neseděl. A tak jsem se rozešel k pultu. ,,YoonGi dnes si hrál skvěle. Někdo ti tu něco nechal.'' řekl s úsměvem můj kamarád Hoseok. Převzal jsem si malí papírek a podíval se na něj. Bylo na něm něco napsáno a tak jsem si ho přečetl. ,,Zítra tu budu zase, ve stejnou dobu. Jinak hraješ úžasně. Budeš znovu hrát? TaeHyung.''  Musel jsem se nad tím pousmát. A už jsem se nemohl dočkat dalšího dne. 
Na toho kluka jsem neustále myslel. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Proto jsem šel brzy spát, aby mi čekání na naše shledání  rychleji uteklo.
             Nadšeně jsem vyrazil do kavárny. Pozdravil jsem Hobiho, a hned jsem si sedl za klavír. Začal jsem hrát, a vyhlížel onoho kluka tedy TaeHyunga. A po chvíli vážně přišel. Sedl si na stejné místo jako včera. Hned jsem se na něj usmál a dál jsem hrál. Hrál jsem i pár svých vlastních písní. Když jsem dohrál, rozešel jsem se k němu. Tentokrát totiž byl sám. Sedl jsem si tedy naproti němu a tiše pronesl. ,,Ahoj.'' byl jsem lehce normální, ale když se na mě usmál nervozita opadla. ,,Ahoj.'' ,,Jsem YoonGi.'' ,,TaeHyung, ale to už víš.'' ,,Pěkné jméno, pro pěkného muže.'' pronesl jsem, ano trapná hláška, ale myslím že on bude na takovýhle styl. A měl jsem pravdu, on se začervenal. Vypadal tak roztomile. Celí zbytek dne jsme si povídali. Padli jsme si do oka, a vážně jsme si dobře rozuměli. Od toho dne jsme se setkávali každý den.
           S TaeHyungem jsme již 3 měsíce, rádi spolu trávíme čas. Dokonce jsme se i k sobě nastěhovali. Je skvělé s ním trávit čas. Dokonce spolu i vaříme. Vážně jsme si sedli a teď i spolu chodíme. No co možná je to rychlé, ale on jé mé štěstí, nechci o něj přijít. 
             Tae
             YoonGi je vážně skvělí, bydlíme spolu, vaříme spolu. Prostě spolu trávíme čas. Ale vše se mělo změnit. Doba války je neúprosná a YoonGimu přišel povolávací dopis. Já nemůžu být povolán, kvůli zdravotnímu stavu, ale YoonGi bude muset odejít. Když jsem se to dozvěděl, mé slzy nepřestali téci. Co budu bez něj dělat? Nezvládnu to bez něj.
         YoonGi
        Musel jsem narukovat do armády, přišel mi povolávací dopis, a já se tomu tak nemohl vyhnout. Nechtěl jsem zde nechat Taeho, vidět ho v slzách dosti bolelo. Ale oba jsme věděli že musím jít. Slíbil jsem mu však že mu pokaždé pošlu dopis. 
A to jsem taky plnil. Co to jen šlo jsem mu posílal dopisy. Bylo zde hodně mrtvích, kolem mě umírali přátelé. Dokonce i Hoseoka vzali spolu se mnou. O to více jsem měl koho chránit. Ne jen Taeho ale i Hoseoka. Zbraně, střelba, hluk, písek a prach byli všude. Myslel jsem si že ohluchnu, bylo to hrozné, ale věděli jsme že musíme bojoat a chránit svou zem a své lidi. 
          Tae
           Každý den jsem kontroloval noviny, kde psali jména těch co zemřeli ve válce. Kontroloval jsem to, a modlil jsem se a doufal že tam nenajdu YoonGiho jméno. On se musí vrátit. Musí. 
Válka trvala dlouho, ale nikdy jsem nikde neviděl YoonGiho jméno, ale má mysl, mé zdraví se horšilo. Nezvládal jsem to psychicky, proto jsem věděl že až YoonGi zjistí že jsem opustil tento svět kvůli psychice, bude smutný a možná i naštvaný, ale já už to nezvládám. 
A tak jsem v zimě odešel na koleje, kde vlak nejezdí tak často. Lehl jsem si na koleje a čekal na konec. Poslední dopis YoonGimu byl poslán  a já se teď loučím.
              Pohled 3. osoby
          Mladý muž, se slzami na tváři, který se třpitili na zimním slunci, čekal na vlak, který měl jet a ukončit jeho život. Ve kterém miloval, a přesto láska a válka ho zničila. Vlak uhasil jeho život, krev se vsákla do křišťálově bílého sněhu, a jeho duše opustila svět.
              YoonGi
            Přišel mi dopis od Taeho. Byl jsem z toho nadšený, ale to co jsem si v něm přečetl mě zničilo, a nechtěl jsem žít, už jsem chtěl za ním.
           Dopis
           Drahý YoonGi
           Tento dopis je poslední co ti posílám. Proč? Protože už to nezvládám, rozhodl jsem se spáchat sebevraždu. Vlak a sníh mě utěší k nekonečnému spánku, a jednou se zase setkáme. Protože spřízněné duše se vždy znovu setkají. Víš YoonGi mi jsme spřízněné duše, nezapomeň mi se znovu setkáme. 
          Rozbrečel jsem se. Hobi se divil co se děje a tak jsem mu podal dopis. Přečetl si ho a objal mě. Je konec, ale setkáme se Tae.
            Pohled 3. osoby
               Mladý muž po boku svého kamaráda, chránili svou vlast, ale položili za ní i svůj život. Do sněhu i když na jiné části země se vsákla jejich krev, stejně jako taeho zase jinde. Sníh zaznamenal, jejich kapky krve, jejich nevyřčená přání, a lásku YoonGiho a Taeho. Vážně se setkají? Vážně spolu budou zase šťastný? To už je ale jiný příběh ne ten náš. Co je v budoucnosti, nikdo neví, ale láska je mocná.