Oneshoot 3 MAGIC SHOP

킬러 느낌

           
          ,,Znáš ten pocit?'' ,,Jaký pocit?''  ,,Pocit toho že i když jste rodina tak do ní nepatříš? Že i když tě berou jako součást si jediný, kdo o ničem pořádně nevím? A když někam jedou, jsi jediný, komu to neřeknou a prostě tě ignorují, jakoby jsi byl duch? A když se zeptáš proč, řeknou ti že prostě zapomněli?'' ,,Co bych ti na to řekl, samozřejmně že ho znám. Každý to někdy zažije, ale nakonec se s tím naučíš žít. Smíříš se s tím a začneš to taky ignorovat, už to nevyhledáváš, a i když to vždy zamrzí, neřešíš to. Protože kdyby jsi to začal řešit, bolelo by to ještě víc. Věř mi zažil jsem to, a bolí to stále. Proč se ale ptáš?'' popsal jsem mu to a optal jsem se ho zpět. ,,Protože nechci aby to bolelo, chci si připadat jakože někam patřím, i když to tak není.'' ,,Víš vždy to bude bolet, vždy budeš cítit ten nesnesitlený pocit, toho že nezapadáš. Ale když to začneš ignorovat, lehce to pomůže. Pak začneš jezdit sám, a i když to není taková zábava, lehce ten pocit zaženeš.'' řeknu mu a nakonec odejdu, při tom se snažím tvářit že je vše v pořádku, a že na mé tváři nejsou žádné slzy. 

,,Znáš ten pocit když ti nikdo něveří protože věří těm mladším protože jsou vlastní a ty jsi nevlastní?'' optal se mě znovu. ,,Ano znám, a taky na tebe křičí, protože ti prostě nevěří, a ty nedokážeš nic jiného než se rozbrečet, protože nesnášíš, když na tebe nikdo křičí, ale jim je to jedno protože si na tebe vylejvají zlost za něco za co ani nemůžeš, ale je jim to jedno, protože přecijenom jsi nevlastní. Proč by ti taky měli věřit že jo. Jsi starší, tak tobě by to ani neodpustily, ale oni jsou mladý a nemají rozum. A ty jediné na co myslíš je to jak by jsi jim do ksichtu vykřičel ,,Panebože otevřete oči.'' ale krom slz a vzlyků z tebe nic jiného nevychází.''

               Byl to pocit strachu, pocit odstrčenosti, který jsem cítil ve své rodině, i mezi přáteli. Vždy jsem byl ten co musel poslouchat výmluvy či čekat několik hodin na odpověď. A když se zeptal zarazilo mě to. Tolik pocitů najednou, a pak přišli i vzlyky. Nemohl jsem je tišit. Proč bych to taky dělal, stejně je nikdo neuslyší. Proč? Protože neposlouchají. Slyší jen to co chtějí, dělají to co chtějí, ale vždy mi to ublíží. Pamatuji si jaké to bylo kdysi, když jsme dělali všechno společně. Když tu oni ještě nebyli, všechno bylo v pořádku, pak zezačátku to taky ještě šlo. Ale čím více jsme stárli tím mě odsouvali dál. Když jsem někam jel, oni museli jet semnou, ale když někam jeli oni, to ani neřekli. Pak jaká je spravedlnost. Jaké zde mám místo? Jaké je mé postavení. Co když to prostě ukončím. Co když nechám tento pocit zmizet, tím že zmizím taky. Co když to prostě skončí, jim se uleví a mě taky. Možná jsem dospělí, ale oni přeci taky, vždy si někam vyjedou oni spolu, ah uvědomuji si to. Já přeci už nejsem rodina, už ji mají novou. Kéž bych mohl být zpět dítě. Kéž by vše mohlo být stejné jako kdysi. Kéž bych mohl pocítit radost že někam jedeme společně. Chtěl bych mít zase děckou radost z vánoce, z narozenin a ze všech těchto oslav, u kterých se nikdo nemusel přetvařovat, tak jako teď. Copak chci mnoho? Copak nemůžeme vymyslet něco společně? Copak vždy musím jet jen sám? Není sranda jet někam sám. Ale nemám přátele, nemám rodinu, tak co sakra mám? Hah jsem tak ubohý. Kéž bych měl aspoň více odvahy. 

Proč se vždy cítím tak méně ceně vůči ostatatním v mé rodině, i malí pitomí pobhlahopřání ke zvládnutí maturity jsem nedostal, ale otatní dárky dostali.

                 Proč se musel zeptat? Proč se to muselo otevřít? Proč nemohl tyhle pocity nechat uvnitř mě, a ne se ptát. Proč se mi chce brečet? Proč proč proč? Prosím vypni ty myšlenky, skoči s tím, zasatv mozek. Proč to nefunguje? Proč tyto pocity vyplouvají zase napovrch, spolu s mými slzami, které smáčí mou tvář? Proč to nejde zastavit, či zavřít někde hluboko dveřmi, co se nikdy neotevřou znovu. Mohu volat o pomoc, ale nikdo to neuslyší, nebo si budou myslet že je to vtip, hah samozřejmně hloupí člověk co je uzavřený sám do sebe, nemá přátele a ztratil rodinu, jen kvůli jedné ženské volá o pomoc. Je to vtip no ne. Vtipy mají být vtipné ne politování hodné. Ale já o lítost nestojím, nestojím o nic, jen aby mě nechali napokoji. Jen aby mě mé pocity zabily, jen aby mě nechali svobodně dýchat, aby neexistovali. Jak to mohu udělat? Jak je mohu zničit? Jak se můžu stát bezcitným monstrem, jak mi občas říkají? Proč mi tak říkají? Protože emoce nechávám schované pro můj pokoj. Je jich plný, protože nechci vypadat slabě, ale copak to nikdo neprokoukne. Nikdo tu přetvářku nevidí? Nikdo nevidí jak mi některá slova ubližují?  Ne protože nevidí nic. Vidí jen co chtějí, a já to nejsem.

               Kéž by pocity byli jen banalitou a nepotřebnou věcí. Jou zbytečné, hlavně kdyý cítíte jen ty bolestivé. Co je láska? Hah jen věc pro smích. Co je bolest? tolik definic bolesti že bych je ani nedokázal popsat všechny. Fyzická bolest je lepší než psychická, psychické se zbavuje hůř. Kde dokážu najít pomoc? Kdo mě může může utěšit? Je jednoduché se ptát, ale těžké někojho nalést. Proto jsem začal psát. Tolik pocitů, i když občas i tady je to přetvářkou. Ne vždy šťastný příběh byl psán se šťastnými pocity. Ale kdo to pozná že. 
No nevadí miluji vás mí čtenáři. Uvidíme se u normálního příběhu. Zítra ve 12:00 by měl vijít. Toto jsem potřeboval jen filtrovat.

Sometimes I come across as a burden and an extra one in my family. When there's a trip, I'm the only one they don't tell. They will leave me at home, mainly because they will take my siblings, right? Does he hate me that much? Did I do so bad that they won't even take me anywhere? I wish I didn't exist in my family, but there is nothing I can do about it.