Weasley?

1. Jsem Vera

Nervózně jsem se podívala na cihlový sloup před sebou, a pak pohledem přejela na matku. „Tím musím projít?"

„Pokud se chceš dostat na nástupiště, tak ano," přikývla mi máma v odpověď.

Znovu jsem upřela oči na cihly. Nadechla se a roztlačila svůj vozík se zavazadly přímo proti zdi. Na jednu chvíli jsem se bála, že narazím, a tak jsem raději zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, stála jsem před nádhernou červenou lokomotivou, za kterou se táhla dlouhá řada vagonů. Zatajil se mi dech.

„Vero," ozvala se za mnou mamka. „Užij si to ano? Starej se hezky o Lailu a piš mi dopisy. Zajímá mě, jak se Bradavice za těch pár let změnily. Moudrý klobouk vás rozdělí do kolejí. Možná budeš jako většina tátovy rodiny v Nebelvíru, ale tipuju tě spíš na Havraspár, kde jsem byla já. Ale je mi jedno, v jaké koleji budeš. Jen se hezky uč a buď šťastná. A snaž si najít kamarádky, ty nikdy nebyly tvá silná stránka."

„Jasně mami, neboj. Budu ti psát každý týden," objaly jsme se a já odběhla k vlaku a snažila se vyvléct kufr po schodech nahoru.

„Nechceš pomoct?" zeptal se mě rudovlasý chlapec přibližně stejného věku.

„Když budeš tak hodný," usmála jsem se zmoženě a kufr mu předala. Chlapec mi ho vynesl do uličky a odběhl zpátky na nástupiště.

Začala jsem hledat prázdné kupé, které jsem nakonec našla až na konci vlaku. Dopadla jsem na sedadlo a pozdvihla klec, kterou jsem ani na chvíli nepustila z ruky. Otevřela jsem dvířka, vyndala z ní malou sovu pálenou a z kapsy vytáhla pár sovích pamlsků, které pták okamžitě hladově spořádal.

„Můžeš se trochu protáhnout, Lailo," oslovila jsem sovu, která roztáhla křídla a vesele začala létat po kupé. Pobaveně jsem ji pozorovala.

Náhle se otevřely dveře a já vzhlédla. Stál tam kluk, který mi pomáhal s kufrem a vedle něj jeho přesná kopie.

„Ahoj," pozdravila jsem je překvapeně a očima přitom těkala z jednoho na druhého.

„Ahoj," odvětili mi kluci vesele jako jeden muž. „Můžem si k tobě přisednout? Nikde jinde už není místo."

„Jasně," souhlasila jsem.

„Mimoto se ti omlouvám, že jsem se ti nepředstavil už předtím," prohodil jeden z chlapců. „Jsem George Weasley a tohle je můj brácha Fred."

Pozorně jsem si je prohlédla. Byli tolik stejní, a přece se v mých očích tak trochu lišili. Oba byli oblečení v hábitech a už na první dojem působili rošťácky. Výborně. Cítila jsem, že si s nimi budu rozumět. „Já jsem Vera Singrová."

Od stropu k nám dolehlo tlumené houkání. Všichni tři jsme vzhlédli. Laila nabyla dojmu, že jí nevěnujeme dostatečnou pozornost, a tak slétla k dvojčatům a začala jim plachtit kolem hlav.

„Máš pěkně divokou sovu," poznamenal Fred, když ho Laila už potřetí praštila křídlem.

„Já vím," konstatovala jsem. „Kvůli tomu jsem si ji vybrala. Je úplně stejná jako já. Tropí samé neplechy. Ale...," luskla jsem prsty. Sovička přelétla místnost, usedla mi na ruku a okamžitě byla klidná. „...většina lidí si myslí, že je hotový andílek." Usmála jsem se, pohladila zvíře po lesklém peří a posadila ho na klec. „Je to prostě taková mrška."

Kluci se rozesmáli. Celou cestu jsme si povídali o žertících, které jsme provedli rodině nebo kamarádům.

„To ne," vybuchla jsem dalším záchvatem smíchu. „Chudák Percy, co udělal, když vám na to přišel?"

„No," dvojčata se po sobě podívala. „On vlastně nezjistil, že to byli my," všichni jsme se hned začali znovu smát.

Dveře kupé se otevřely. „Frede, Georgi, okamžitě se přestaňte chechtat. Rušíte tím celý vlak," Percy zabouchl dveře a odešel.

„Proč je pořád tak ledově zásadový?" zavrtěl hlavou Fred.

„Možná jste mu měli dát do tašky draka místo žáby. On by mu ten jeho mrazivý pohled rozpustil," poznamenala jsem nevině.

Kluci se ušklíbli a já se podívala z okna. Už se sešeřilo a za chvíli se měli ukázat Bradavice. Pak mi něco došlo.

„Ehmm, kluci?" řekla jsem nesměle. „Nechali byste mi trochu soukromí? Potřebuju se převléct do hábitu."

„Samozřejmě, šéfe," kývla dvojčata a opustila kupé. Rychle jsem se převlékla a zavolala je zpátky. Chvíli jen seděli a povídali si o Bradavicích. O každodenních večeřích, které jsou podle našich rodičů takřka nezapomenutelné, o lepších i horších hodinách, které nás čekají. A hlavně o množství tajných chodeb a místností, kterými je hrad protkán.

„Podívejte," vykřikl Fred a ukázal na světla, která zářila v dálce. „Už jsme blízko."

Jakmile vlak zastavil, popadli jsme své kufry a hnali se ven. Na chodbě nás však zastavili prefekti a vysvětlili nám, že se zavazadla dopraví zvlášť, tak jsem si alespoň uhájila Lailu, která mi spokojeně dřímala na rameni.

Venku všechny prváky svolal Hagrid a vyjeli jsme na loďkách vstříc ohromnému hradu. U schodiště si nás přebrala přísně vyhlížející profesorka McGonagallová a vysvětlila nám vše o zařazování. Pak otevřela dveře Velké síně a mezi stoly nás dovedla až ke klobouku na stoličce. Rozvinula pergamen a začala číst jména.

„Andersová Clara," dívka roztřeseně usedla na stoličku.

„Havraspár," zaječel klobouk a havraspárští se roztleskali.

Najednou jsem znervózněla a rozklepala se mi kolena. Naštěstí si toho všiml George a povzbudivě se usmál. Pak mě vzal za ruku a zašeptal. „Není čeho se bát, jen určí ve které koleji budeš." Uklidněně jsem přikývla a stiskla mu ruku.

„Newsom Daniel."

„Mrzimor."

„Picket Carl."

„Zmijozel."

„Ringová Anne."

„Mrzimor."

„Singrová Vera."

Napřímila jsem se, pevným krokem došla ke stoličce a nasadila si klobouk na hlavu.

Ten ke mě okamžitě začal promlouvat. „No páni, to je teda kuráž a ty nápady. Koukám, že si potrpíš na žertíky a se svou chytrostí je máš většinou promyšlené. No, myslím, že je to jasné."

„Havraspár," vykřikl klobouk.

Strhla jsem si ho z hlavy a utíkala za potleskem. Posadila jsem se vedle dívky, která byla zařazena jako první a mile se usmála. „Ahoj, já jsem Vera."

„Já jsem Clara a jsem vážně moc ráda, že budeme spolužačky. Jak to, že jsi byla tak klidná? Já se strachy málem sesypala."

„Taky jsem se bála, ale kamarád mě uklidnil," podívala jsem se ke zbytku prváků. Dvojčata mi ukázala zdvižené palce a dál sledovala zařazování.

„Weasley Fred."

„Nebelvír." I George zařadil klobouk do Nebelvíru. Ani trochu mě to nepřekvapilo. Celý klan Weasleyovic rodiny zakotvil v Nebelvíru. Vesele jsem se na dvojčata zakřenila.

Když zařazování skončilo, pronesl ředitel svou řeč. Hned potom se před nimi objevily mísy s jídlem. Vykulila jsem překvapeně oči jako všichni prváci. Rychle jsme se ale rozmrkali a pustili se do hostiny.

Všichni z prvního ročníku si povídali a já zjistila, že poprvé v životě nemám problém najít si kamarády. Nejvíc jsem si rozuměla s Clarou, ovšem ani ta se nevyrovnala dvojčatům Weasleyovým, kteří bohužel jedli u jiného stolu.

Po vydatné večeři jsem měla co dělat, abych se s otevřenýma očima dostala do věže. Jakmile jsem uviděla teplou postel, bleskově jsem se převlékla do pyžama a usnula jsem v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře.