Weasley?

18. Sourozenci

„Jak to myslíš, že jsem lhala?" řekla mírně pobouřeně Anette a sklopila pohled k zemi.

„Tak, jak to říkám. Někoho jsi možná zemřít viděla, ale babička to rozhodně nebyla," odpověděla jsem.

„Nevím, jestli ti to mám říct. Je to vždycky tak těžké. Lidi to prostě nechápou."

„An," zašeptala jsem a stiskla dívce rameno, „moc dobře víš, že já tě vždycky podpořím."

Anette se usmála, a pak se mi vyzpovídala. Bylo zřejmé, že se jí skutečně ulevilo, když už její tajemství věděl někdo jiný. Zvlášť když jsem to byla já, její nejbližší kamarádka.

Najednou jsem zbledla a zatočila se mi hlava. Anette mě rychle zachytila a zabránila tak tvrdému setkání se zemí. Rozrazila dveře ošetřovny a přitom mě podpírala, protože mi bylo už vážně dost špatně a byla jsem bílá jako křída.

Jakmile násmadam Pomfreyová spatřila, přispěchala k nám a pomohla mi na lůžko. Děkovně jsem se na ní usmála a zavřela oči.

Vtom se dveře ošetřovny rozletěly dokořán a dovnitř vtrhli dva studenti, které bych dokázala poznat i po slepu. Očividně byl jeden na druhého dost naštvaný, neboť se hádali.

„Georgi, ty idiote, jestli kvůli tobě nebudu moct hrát famfrpál, na mou duši tě zabiju."

„Tak promiň, Frede, já vážně nechtěl."

„Okamžitě přestaňte křičet," napomenula je ošetřovatelka a ukázala na mou postel. „Mám tady pacienty." Pak Freda posadila na lůžko vedle mě a zkontrolovala mu zápěstí. „Je to zlomené, ale musíte si ještě chvíli počkat." Nato odchvátala pryč.

Anette se posadila vedle Freda a začali si povídat, zatímco George si přisunul židli k mému lůžku. „Jak ti je?"

„Špatně," usmála jsem se nuceně. „Podáš mi prosím támhleten kbelík?"

George se podivil, ale moje přání splnil. Chytla jsem kýbl pevně oběma rukama a zašeptala slova díků. Hned potom jsem se od kamarádů odvrátila a začala zvracet. George mi v rychlosti ještě chytil vlasy.

Vmžiku se u nás objevila madam Pomfreyová. Mávnutím hůlky odstranila moji vrčeři z kyblíku a položila mi ruku na čelo. „Drahá, vy celá hoříte."

„Budu tady muset zůstat přes noc?" zeptala jsem se vyděšeně.

„Myslím, že to nebude nutné. Jenom musíte vypít pár lektvarů, a pokud vám za hodinu nic nebude, propustím vás." Poté přešla k Fredovi a namířila hůlku na jeho zápěstí.

„Episkey," zamumlala. Ozvalo se tiché lupnutí. Fred zápěstím opatrně zakroutil a usmál se.

„Jak se ti to vůbec přihodilo?" neodpustila jsem si.

Dvojčata se na sebe podívala. Pak promluvil George. „Hodil mi do kalhot netopýra, tak jsem ho shodil ze schodů."

Já s Anette jsme se okamžitě rozesmály, což přilákalo pozornost madam Pomfreyové, která na druhém konci místnosti míchala jakýsi lektvar. Nalila ho do lahvičky a přidala ho k dalším pěti, které leželi na tácu vedle ní. Uchopila ho a zamířila ke smějící se čtveřici. „Ráda vidím, že už je vám oboum lépe."

Když jsem spatřila množství lektvarů, polkla jsem. „To všechno musím vypít?"

„Ale kdepak zlatíčko. Dva jsou pro pana Weasleyho." První dryák Fred vypil bez mrknutí oka, ale při druhém se zašklebil a začal kašlat. Bylo vidět, že mu nijak zvlášť nechutnal.