Weasley?

52. Noc plná zázraků

"Au, sakra, Vero, to tahá," postěžovala si Clara, když jsem se jí snažila něco provést s vlasy. Z celé naší skupinky jsem na to byla nejšikovnější, a protože ples začínal za pouhou hodinu a my ještě všechny nebyly hotové, musela jsem si trochu pospíšit.

„Pro krásu se musí trpět," pronesla Christina a nanesla na Anničiny řasy další vrstvu řasenky, protože ona byla zase nejlepší makeup artist. Proto jsme jí připravili jako první, pak se rozhodly upravit holky a mě si nechaly až na konec, protože v oblasti malování jsem nebyla moc náročná.

„Tak, hotovo," vydechnu spokojeně a utáhnu jí ozdobný cop gumičkou. „Jak jsi na tom ty, Tino? Já už mám všechny." Pyšně jsem se rozhlédla po svém díle.

„Já taky," usmála se zářivě. „Jsi na řadě." Posadila mě na stoličku a lehce mě namalovala, přesně tak, jak jsem to požadovala. Jen, co byla hotová s mým obličejem, popadla jsem svůj vak se šaty a zmizela v koupelně. Už tak nás v pokoji bylo víc než dost.

S mírnou pomocí kouzel jsem si upravila účes, a pak si vyndala z pytle šaty, které mi pomáhala vybírat mamka. S lehkými obtížemi jsem si oblékla vyšívaný hedvábný živůtek s krásně splývající sukní a vklouzla do bot na vysokém podpatku.

„Vero, pojď rychle," zavolaly na mě holky a ozvalo se otevírání dveří.

„Jděte napřed, doženu vás," řekla jsem nazpět a začala si do nezjistitelného pytlíčku strkat nejpotřebnější věci. Měla jsem ho přivázaný k pasu a navíc měl stejnou barvu sukně, takže nebyl vidět a měla jsem ho hned po ruce.

Vyšla jsem zpět do pokoje a spatřila Anette, která se nervózně kousala do rtu a zároveň tiše podupávala.

„Copak je?" zeptala jsem se starostlivě.

„Mám strach," přiznala se. „A docela mě to ovládá."

„Prosímtě," mávla jsem nad tím rukou. „Z čeho můžeš mít strach? Máš toho nejúžasnějšího kluka na světě, se kterým jsi už dohromady kolik? Rok?"

„No právě, dneska je to rok," přiznala. „Co když bude Fred chtít..."

„Co?" nakrčila jsem nechápavě čelo.

„No to," promnula si stydlivě ruce.

Ještě chvíli jsem přemýšlela, co tím myslí, a pak mi všechno docvaklo. „Jo to... A ty to nechceš?"

„Já vlastně nevím," pokrčila rameny. „A vím určitě, že by neudělal nic, co bych nechtěla, ale přece jenom, Vero, děsí mě to."

„Anette," promluvila jsem vážně a položila svojí kamarádce ruce na ramena. „Miluješ ho?" lehce přikývla. „Tak mu věř. Pokud někoho miluješ, není důvod se bát, protože mu věříš a on zase tobě. A společně zvládnete cokoli na světě, ale jenom kvůli bezpečnosti," vytáhla jsem ze své tajné kabelky zeleně zbarvený lektvar, „tohle je Nihinfans, lektvar proti početí. Když to vypiješ, nehrozí, že otěhotníš."

S děkovným pohledem si ode mě lahvičku převzala a vyprázdnila ji dvěma doušky. „To není tak špatný," zhodnotila chuť a položila baňku na noční stolek. „Ale proč jsi to tahala s sebou? Ty a George jste snad?"

„Panebože, ne!" zasmála jsem se. „Ale neuškodí být připraven na všechny možné situace. A teď už honem, kluci nás určitě už netrpělivě očekávají. Mimochodem, v těch modrých šatech vypadáš jak víla. Fred bude unešený z toho, jak jsi nádherná."

„Já?" zasmála se blondýnka. „To ty budeš hvězda večera. Jakmile tě George uvidí, tak tě rovnou požádá o ruku a oddáme vás rovnou na místě. Stejně už teď vypadáš jak nevěsta, tak jaké s tím váhání."