Weasley?

9. Svetr a bezoár

Po příchodu do Velké síně nás překvapilo, že místo čtyř kolejních stolů je v místnosti jen jeden. Nelámali jsme si s tím však hlavu, protože nás v Bradavicích přes Vánoce zůstalo velmi málo.

Věděla jsem, že z prváků jsem zůstala já, Anette, dvojčata, Lee, Cedrik a ze Zmijozelu nikdo. Ani z vyšších ročníků Zmijozelu nikdo nezůstal v hradu přes prázdniny. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Nebyla jsem jako Nebelvírští, kteří Zmijozelskou kolej nenáviděli už jen z principu. Ale lidé odtamtud mi připadali nafoukaní a až přehnaně arogantní. Až na Zoe Greenovou, která se mnou byla ve dvojici na bylinkářství a byla velmi pilná a sympatická.

Posadila jsem se naproti dvojčatům a začala si nandávat snídani.

„Jak to, že máš svetr od naší mamky?" neudržel se nakonec Fred.

„Poslala mi ho jako dárek k Vánocům," odpověděla jsem. „Taky mi napsala dopis, že je ráda, že se s vámi kamarádím a že na vás mám prý dobrý vliv. A taky mi nabídla, že bych o letních prázdninách mohla přijet k vám."

„A přijedeš?" zeptal se George.

„Pokud mě naši pustí, tak určitě."

Po jídle jsem zamířila zpět do věže. Rozhodla jsem se tentokrát vyzkoušet jednu z tajných chodeb, která skončila jako zkratka. Vynořila jsem se před schodištěm vedoucím ke vstupu do Havraspáru.

Odpověděla jsem orlovi na otázku a vešla dovnitř. Při vstupu do ložnice jsem zaznamenala, že Anette ještě pořád vyspává. Zatřásla jsem s ní, ale kamarádka jen zamručela a obrátila se na druhý bok.

Zamyslela jsem se. Jestli měla An z něčeho smrtelnou hrůzu, byli to hadi. Nahnula jsem se k jejímu uchu a zakřičela. „Anette, pane bože. Je na tobě obrovský had."

Po těch slovech Anette okamžitě vyskočila z postele a předvedla jakýsi divoký tanec, při kterém křičela a plácala se po celém těle. Okamžitě jsem se začala smát. „Veselé Vánoce, An. Ať tě žádní hadi neotravují po zbytek života."

Spolužačka jen zavrtěla hlavou. „Hezký svetr," poznamenala.

„Já vím," přikývla jsem. „Upletla mi ho paní Weasleyová."

„Páni," ušklíbla se Anette. „Máma dvojčat ti posílá dárky. To je vážný."

„Závidíš?" protočila jsem oči a popadla brašnu. Vydala jsem se do knihovny. Ačkoliv byly prázdniny, učitelé nám naložili spoustu úkolů. Většinu už jsem měla hotovou, ale stále jsem musela dodělat seznam nejznámějších kleteb a obranu proti nim na obranu proti černé magii a ještě k tomu mi chyběl esej o bezoárech na lektvary.

V knihovně jsem položila brašnu na stůl a vydala se hledat příslušné knížky. Pojednání o kletbách jsem měla za chvíli hotové, ale bezoár byl tvrdý oříšek. Strávila jsem mezi policemi snad hodinu, avšak o bezoáru nebyla nikde ani zmínka.

V čiré zoufalosti jsem požádala o pomoc dokonce i madam Pinceovou. Ta mi ale ke vší smůle sdělila, že všechny knížky o bezoárech jsou rozpůjčené.

Smutně jsem se sesunula na židli. Pak mě ale napadl ještě jeden člověk, který by mohl pomoci. Začala jsem se přehrabovat v brašně, ale potřebnou věc nenašla.

Zaměřila jsem tedy veškerou svou pozornost na věc, která mi vytanula na mysli. Na Pobertův plánek.

„Koukám, že už mě dokážeš přivolat jen myslí," ozval se Remus. „Gratuluji k pokroku."

„Díkybohu, funguje to," oddychla jsem si. „Potřebuju tvou pomoc Remusi."

„Samozřejmě. Co potřebuješ?"