Weasley?

6. Jen kamarádi

Byla neděle večer a já se nehorázně nudila. Dvojčata si na poslední chvíli psala úkoly. Clara byla opět na procházce s Cedrikem a holky z koleje byly stále na večeři.

Nakonec jsem vzala hůlku a Pobertův plánek.

„Ta mapa neomrzí, co?" znova mě nečekaně přivítal hlas.

„Taky, ale chtěla jsem si popovídat a nevěděla jsem, jestli se objevíš i bez plánku."

„Navázala jsi kontakt s plánkem, a tedy i se mnou," odvětil hlas. „Kdykoli se dotkneš mapky, přivoláš mě."

„Jsi jeden z těch, co stvořili plánek, že ano?" hádala jsem.

„Ano, jsem Náměsíčník."

„Proč je tvá přezdívka Náměsíčník?"

„To ti nemůžu říct. Odepsala bys mě a zase bych si neměl s kým povídat."

„Pokud nejsi Smrtijed, pochopím to."

„Dobře. V mládí mě pokousal Fenrir Šedohřbet."

„To je mi líto," řekla jsem upřímně. Moc dobře jsem věděla, co je Fenrir zač. „Pokousal i mého bratrance."

„Takže ti nevadí, že jsem vlkodlak?"

„Ne, nemůžeš za to."

„Díky. Teda, já nevím, co říct. Jak se vůbec jmenuješ."

„Vera Singrová a ty?"

„Remus. Víc ti prozradit nemůžu."

Usmála jsem se a zastrčila plánek i hůlku do kapsy mikiny. Náhle někdo zaťukal na okno. Otočila jsem se a uviděla George, jak na mě mává. Otevřela jsem mu a chlapec vletěl dovnitř na svém koštěti. Chtěla jsem okno zavřít, ale náhle mi hlavou a poté celým tělem projela příšerná bolest. Zaječela jsem a sesunula se k zemi. Tam jsem sebou zmítala v bolestivé agonii, a pak upadla do bezvědomí.

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem na ošetřovně. Kolem mojí postele seděli dvojčata, Clara s Cedrikem, Oliver a madam Pomfreyová, která mi upravovala obklad na čele.

„Co se stalo?" zeptala jsem se.

„Ty si nic nepamatuješ?" zalapala po dechu ošetřovatelka a přitiskla si ruce k ústům.

„Poslední, na co si vzpomínám je, jak George vletěl do ložnice a já šla zavřít okno. A pak mnou pronikla ta nesnesitelná bolest," otřásla jsem se, jakoby mě už jen pouhá vzpomínka nutila prožít celou situaci znovu.

„Návštěvní hodiny skončily," tleskla madam Pomfreyová energicky dlaněmi.

„Olivere, můžu s tebou mluvit?" oslovila jsem chlapce. Lékařka jen vzdychla, ale pak to nechala být. Ostatní se rozloučili a pomalu vyšli ven.

„Copak potřebuješ?" otázal se Wood.

„Koukej, neříká se mi to snadno, ale náš vztah už není to, co byl."

„Já vím," povzdychl si. „Taky to tak cítím."

„Navíc jsem si všimla, že pokukuješ po Angelině."

„Cože?! Ježiši promiň. Bude to asi tím, že je z Nebelvíru a trávím s ní tak víc času, než s tebou."

„Olivere, to je v pořádku. Hodíte se k sobě," usmála jsem se.

„Takže kamarádi?" zeptal se opatrně.

„Kamarádi," přitakala jsem. Objetím jsme stvrdili změnu svého vztahu, a pak odešel i on.