Weasley?

55. Budu čekat na vyzvání

"Nevím, jestli je to dobrý nápad," vydechla Erika nejistě a schovala si hlavu do dlaní. "Pokud se to Umbridgová dozví, budeme nejmíň měsíc drhnout záchody a to je ještě ta nejlepší možnost."

"Ale pokud se k Brumbálově armádě nepřidáme, je pravděpodobné, že OVCE neuděláme," argumentovala Christina. "Navíc se to ta růžová ropucha nemusí vůbec dozvědět."

"Ty se nebojíš, Vero?" otočila se na mě Clara. "Můžeš přijít o odznak primusky. Můžeš přijít o post kapitánky famfrpálového týmu. Může tě dokonce úplně vyloučit z týmu!"

Povzdechla jsem si a založila si ruce na hrudi. Takhle to poslední dny probíhalo pořád. Naše holčičí parta se rozdělila na dva tábory, které byly naprosto rozdílného mínění v tématu Brumbálova armáda a vzpoura proti tý hnusný starý růžový babizně.

Já, Anette a samozřejmě Tina, která z nás všech byla nejprůbojnější, jsme byly toho názoru, že pokud vůbec chceme projít, musíme se naučit i praktická kouzla a nejen teorii. A právě to poskytovala organizace, kterou Harry, Ron a Hermioma založili.

Na druhou stranu Anni, Clara a Rika byly proti tomu. Dost je děsila představa, ža by mohli být vyloučené.

"Proč se vůbec hádáme?" rozmáchla jsem nechápavě rukama. "Pokud se vám to nezdá, chodit tam nemusíte. Nemáme právo vás k tomu nutit.

My už jsme rozhodnuté. Pokud změníte názor, můžete se přidat později. Do té doby a lespoň zachovejte mlčenlivost a nikomu o armádě neříkejte."

Povzbudivě a unaveně zároveň jsem se na všechny usmála a otevřela okno. "Půjdu se na chvilku projít."

Proměnila jsem se v sovu a pomocí křídel jsem přeletěla nad školními pozemky až k nebelvírské věži.

Ne, neměla jsem v plánu jen tak létat, nebo sama přemýšlet. V té chvíli jsem potřebovala pouze Georgovo obětí.

Přistála jsem opatrně na parapetu a třikrát zaklepala zobákem na sklo.

Okno se rozletělo dokořán a jedna část mě praštila fo zobáku. Zamávala jsem křídly, abych vyrovnala nečekanou ztátu půdy pod noh... pařáty a s naštvaným houkáním jsem vlétla dovnitř.

Na podlaze jsem se opět změnila v mé lidské já, chytla se za bolavý nos a rozzuřeně se podívala na Leeho, který se tvářil velice rozpačitě. "Takovéhle chování si vyprošuju," zahuhlala jsem.

Zamumlal slovíčka omluv a otočil se na dvojčata, která celou situaci pobaveně sledovala. "Pojď, Frede. Myslím, že budou chtít trochu soukromí."

Ozvalo se bouchnutí dveří a George vstal z postele. "Bolí to hodně?" zeptal se starostlivě a sundal mi dlaně z nosu. "Bože, Ver, ty krvácíš."

"Do dic dení," huhňala jsem, protože krev tekoucí z mého nejspíš nalomeného nosu mě značně omezovala v mluvení. Vyndala jsem z kapsy hůlku a namířila si jí na obličej. "Episkey."

Ozvalo se tlumené lupnutí a bolest trochu povolila.

"Ehm, bůžu si ubýt dos, prosíb?"

George mě zavedl do jejich umývárny s tím, že je to snad samozřejmost, a já konečně mohla po chvíli normálně dýchat.

"Stalo se ti něco?" zeptal se a lehl si na svoji postel. "Vypadáš smutně."

Přikývla jsem a stulila se do jeho náruče. "Poslední dobou se s holkama pořád jen hádáme. Polovina chce vstoupit do Brumbálovy armády, ta druhá je na to moc vystrašená.