Weasley?

47. Brzy nashledanou

"Chyť si mě, Crystal," zavolala malá sedmiletá dívka s vlasy barvy plamenů ohně a s výskáním se rozeběhla pryč od své mladší sestry. Ta se zakabonila a tmavě hnědé husté vlny na její hlavě se zbarvily do mračně šedé.

"Tvá nálada se zase projevila," objevil se vedle ní chlapec s tváří téměř nerozeznatelnou od starší dívky a roztáhl rty do zákeřného úsměvu. "Ale neboj, já ti Anette pomůžu chytit."

Holčička se zvonivě zasmála a něco chlapci pošeptala, ten spiklenecky přikývl a schoval se za nedaleký keř. Vzápětí se rudovláska mírně zadýchaná znovu objevila. "Copak, bojíš se?"

V tom se chlapec vyhrnul ze své skrýše a srazil svoje dvojče k zemi.

"To byla pěkná zrada!" zamračila se dívka na bratra.

"Frede," ozval se rozhořčený ženský hlas z nedalekého domu, "okamžitě slez ze své sestry a omluv se jí."

Chlapec zkroušeně slezl, ale místo omluvy na ní vyplázl jazyk a začal utíkat pryč. Anette vyjekla a pustila se za ním.

Žena zakroutila pobaveně hlavou a vzala do náručí  svou malou dcerku, která zůstala sedět na trávníku. "Kdyby tohle tak viděl váš otec, Crystal."

"Vždyť já to vidím," objevil se vedle ní vysoký rudovlasý muž a políbil jí na tvář. "Jsou tak veselí a plní elánu."

"Ano," potvrdila jeho manželka vesele. "Připomínají mi..." Hlas jí ztichl a její oči omluvně pozorovaly manželovu tvář, která posmutněla.

"Mě a  Freda, já vím."

"Omlouvám se."

Jemně se usmál a zvedl jí sklopenou hlavu, aby si viděli do očí. "Není proč se omlouvat, lásko. Můj bratr se mnou bude navždy, stejně jako Anette s tebou. Nemůžeme je zapomenout, máme je nejen tady," pohladil jí po čele, "ale hlavně tady," ukázal do míst, kde bylo její srdce.

"Máš pravdu," přikývla. "Jsou tu pořád s námi..."

Posadila jsem se na posteli a unaveně si promnula oči. Další podivný sen, který ukazuje, že se s Georgem vezmeme a Anette s Fredem se stane něco zlého. Jsou to jen sny, pokárala jsem se v duchu a zamířila do koupelny.

Všechny kamarádky ještě ležely v postelích, ale přece jen byl pokoj jaksi prázdný. Vedle každého lůžka stála zavazadla a pelíšky pro naše miláčky a i prázdná nástěnka nasvědčovala tomu, že Bradavice budou za pár hodin zet prázdnotou.

Rychle jsem se upravila a hodila na sebe předem připravené oblečení. Hodlala jsem ještě před odjezdem navštívit Remuse. Bylo mi hrozně líto, že kvůli té nehodě musel odejít, protože lepšího učitele na obranu proti černé magii jsme neměli.

Tiše jsem zaklepala na dveře profesorova kabinetu a ty se vzápětí otevřely. Za nimi stál Remus a vypadal dost zmoženě.

"Vero," vydechl překvapeně, "netušil jsem, že tě tady ještě uvidím."

"Přece by sis nemyslel, že odjedu bez rozloučení," usmála jsem se. "Škoda, že už nás příští rok učit nebudeš."

"Bude to tak pro všechny lepší."

"Alespoň, že se Siriusovi podařilo uniknout," podotkla jsem optimisticky a profesor se s vyjeveným výrazem prudce otočil.

"Ty máš radost, že unikl vrah Lily a Jamese Potterových?"