Weasley?

65. Velká bitva o Bradavice 2/2

Bitva byla znovu v plném proudu a většina Voldemortových přívrženců byla poražena. Jenže řady našich bojovníků se taky značně ztenčovaly.

Stála jsem proti nějakému klukovi, kterému mohlo být tak stejně jako mně, dokonce byl možná i mladší. I když jsem se cítila dost oslabená ztrátou tolika milovaných osob, touha po pomstě mě poháněla do stále zuřivějšího útoku.

Naposledy jsem mávla hůlkou. Můj protivník znehybněl, vykulil oči a sesunul se k zemi.

Vyčerpaně jsem vydechla a vydala se do Velké síně, kde se zdál být boj nejintenzivnější.

Obratně jsem se vyhýbala všem kletbám, které létaly všude kolem a přeskakovala jsem kamenné ruiny, které zbyly z soch.

Jenomže můj plán překazil jeden opravdu hnusný hromotluk, který mě necitlivě přirazil zády k jedné zdi.

Temenem hlavy jsem se praštila o kamennou stěnu a zasyčela bolestí.

"Ale, ale, naše drahá Vera Singrová má bebí," zachechtal se Amycus Carrow a přitom mi poprskal tvář. Měla jsem co dělat, abych nezačala zvracet. "Vlastně se omlouvám, slyšel jsem tu radostnou novinu. Teď už Weasleyová, že ano? Jak se cítíš, když jsme ti zabili tvého novopečeného manžílka? Nebo je to snad ten druhý? No, to je vlastně fuk!

Slyšel jsem, že za mou nebohou sestru, kterou vůbec, ale vůbec nemůžu najít, máš na svědomí ty. Tak kde je?"

"Vážně jsi tak naivní, že si myslíš, že ti to řeknu?" zasmála jsem se sípavě, protože jeho ruka na mém hrdle mě začala pomalu, ale jistě dusit. "Tvou sestru nebylo tak těžké porazit. Jste oba v soubojích tak stejně nemožní?"

Amycusovi oči potemněly a jeho druhá ruka zmáčkla mé zápěstí tak silně, až mi z dlaně vypadla hůlka. "To jsem zvědavý, jak mě hodláš porazit teď."

S největším úsilím jsem pokrčila rameny. "Stejně jako Alectu." Jeho samolibý výraz vystřídal nemálo zmatený. Bylo to tak k popukání, až jsem málem vyprskla smíchy. "Víš, drahý Amycusi, boj není jen kouzelnický, někdy se prostě musíme uchýlit k mudlovským praktikám."

S těmi slovy jsem ho kopla do míst, které měl určené k jiným potřebám, než bojovným. Okamžitě zaskučel, předklonil se a povolil stisk kolem mého krku.

Hned jsem se mu vysmekla, popadla svou hůlku, jež se válela na zemi a bleskurychle ho odzbrojila.

Provedla jsem to samé jako s jeho sestrou s tím rozdílem, že skončil v přístěnku na košťata. Koneckonců, Alecta byla o dost zavalitější, a tudíž potřebovala víc prostoru.

Rozeběhla jsem se do Velké síně, kam jsem mířila původně a zastavila se na jejím prahu.

Na jedné straně bojovala Bellatrix hned se třemi protivnicemi a musím uznat, že jejich útoky odrážela se vší bravurností a ještě jí zbyl čas vysílat vlastní kouzla. Lenka, Ginny i Hermiona vypadaly, že ten nátlak už dlouho nevydrží, a tak jsem se vydala jejich směrem s úmyslem jim pomoci.

Ale předběhla mě paní Weasleyová. Postavila se naproti Voldemortově pravé ruce a ochránila tím děvčata před Bellinou další kletbou. "Moji dceru ne, ty mrcho!" uslyšela jsem ještě za sebou a pobaveně se uchechtla.

Můj pohled se stočil na druhou stranu síně, kde Kingsley a peofesoři Křiklan a McGonagallová útočili na Voldemorta, který jejich kletby odrážel jakoby se nechumelilo a tvářil se přitom nanejvýš znuděně.

Všechno se ale změnilo, když paní Weasleyová Bellatrix porazila. Voldemort si uvědomil, že ztratil svého nejlepšího bojovníka a silou menší bomby odrazil svoje odpůrce dozadu.