Weasley?

61. Jehněobraz

Stála jsem tam naprosto neschopná slova a ohromeně zírala na George, který přede mnou klečel a v rukou držel ten nejkrásnější prsten na světě.

"Ach můj bože," vydala jsem ze sebe. "Samozřejmě, Georgi. Ano, vezmu si tě."

S úsměvem vstal, vyndal z krabičky prsten a navlékl mi ho na prsteníček. "Teď je to dokonalé."

Po tváři mi sjela slza štěstí. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla své rty na jeho. "Miluju tě."

"Já tebe," zašeptal mi do rtů a přitiskl si mě k sobě pevněji. "A teď ještě mnohem víc."

Objal mě kolem pasu a já zabořila hlavu do jeho hrudníku. Tak jsme chvíli setrvali.

"Asi bychom se už měli vrátit," zamumlala jsem do jeho ramene. Konec konců, stáli jsme tam už nejmíň hodinu a půl. "Tvoje mamka přece chtěla, abychom jí pomohli s obědem a přípravou na Harryho oslavu."

"Myslím," povzdechl si George a podíval se na hodinky, "že budeme rádi, když na nás z oběda něco zbyde."

"To už je tak pozdě?" vyjekla jsem a rozeběhla se k Doupěti tak rychle, jak mi to moje úzké kalhoty dovolovaly.

George nade mnou zakroutil hlavou a se smíchem se rozeběhl za mnou.

"Kde jste byli tak dlouho?" zeptala se mě rozzlobeně Anette, když jsme naprosto udýchaní a bez plic přiběhli na dvorek. "Vero, slíbila jsi nám, že pomůžeš s obědem."

"Nebuď na mojí snoubenku zlá," napomenul ji George, obejmul mě zezadu kolem pasu a položil mi bradu na rameno.

"Tvá snoubenka by se měla naučit zodpovědnosti," uchechtla se blondýnka, ale pak se zarazila. "Snoubenka... Počkat, cože?!"

Natáhla jsem k ní pravou ruku, za kterou mě okamžitě popadla a začala nadšeně poskakovat. "To je ten nejkrásnější prsten, jaký jsem kdy viděla."

Stáhla jsem dlaň zase k sobě a konečně si ho taky pořádně prohlídla. V tom překvapení jsem se ani nestačila pořádně rozhodnout.

Prsten byl z bílého zlata, které bylo umělecky vytvarováno do malých spirálek, které přidržovaly jeden větší a dva menší diamanty.

"Jo," vydechla jsem šťastně. "Je prostě nepopsatelný."

Našim rodičům ani nikomu jinému jsme nic neříkali. Jediný člověk, kterému jsem to chtěla říct, byl Fred, ale zjistila jsem, že o tom věděl ještě dřív, než já, takže nakonec nic.

Narozeninová oslava pro Harryho byla úžasná a svatba Billa a Fleur, která se uskutečnila hned další den, byla přímo velkolepá, a já si užívala každou minutu.

Tedy až do určité chvíle.

"Smrtijedi," zařval kdosi a všichni kolem mě začali panikařit.

V rychlosti jsem našla Luz, která se ochomýtala kolem stolu s koláčky, popadla jí za ruku a začala hledat George.

"Tady jsem," vydechl někdo za mnou. Otočila jsem se a pohlédla do jeho oříškových očí.

"Jaká byla má přezdívka na škole?" vychrlila jsem na něj.

Zatvářil se zmateně, ale pak pochopil, že to dělám kvůli bezpečnosti. "Záhada. Jsem starší já nebo Fred?"

"To neví ani vaše mamka," odvětila jsem, propletla si s ním prsty a co nejrychleji nás přemístila před naší rezidenci, kterou Fénixův řád určil jako jeden z dvanácti zabezpečených domů pro členy řádu.