Weasley?

49. Rychle pryč

"Tady jsou naše místa,"ukázala jsem na řádku sedadel v úplně nejvyšší řadě a posadila se. „Už se nemůžu dočkat." Vytáhla jsem z příruční tašky, kde jsem schovávala svoje zakoupené suvenýry, hůlku a svačinu, svůj nejcennější předmět pro sledování děje na hřišti - dálkohled.

„Promiň, s dovolením," ozval se vedle mě povědomý hlas a můj pohled se stočil na drobnou blondýnku. Nevěřícně jsem otevřela pusu dokořán a ona na tom byla úplně stejně. „Vero?"

„Anette!" vyjekla jsem nadšeně a sevřela jí v objetí. „Neviděla jsem tě tak dlouho, jak dopadly NKÚ?"

„Skvěle," zazubila se. „Po škole se přestěhuju zpátky do Londýna a vlastně se tenhle rok nejspíš budu učit s vámi."

Nakrčila jsem nechápavě čelo. „Jak to?"

„Vy to ještě nevíte?" zasmála se překvapeně. „Tak to si to radši nechám pro sebe. A't máte taky nějaké to překvapení."

Podezřívavě jsem si ji prohlédla, ale pak jsem zavrtěla hlavou a přiložila si dálkohled k očím. Projížděla jsem skrz řady ve snaze najít Weasleyovi. Seděly na nejlepším balkónu z celého stadionu. George si právě od Harryho půjčil jeho dálkohled a taky začal prozkoumávat řady. Když jeho pohled utkvěl na mě, zamával mi.

Zamávala jsem zpět a přitom ukázala na Anette, která stála pořád vedle mě a seznamovala se s Annikou. Georgie vykulil oči a začal šťouchat do Freda. Ten se na bratra nejdřív zlostně podíval, ale když mu byl dálkohled přiložen k očím a poukázán směr Anette, okamžitě mu výraz změkl.

Bokem jsem strčila do své kamarádky a udělala s ní přesně to, co George s Fredem. Ann se pusa roztáhla do širokého úsměvu, který jí pak na tváři ještě dlouho setrval.

„Vítejte kouzelníci a čarodějky ze všech koutů světa," rozezněl se stadionem kouzlem zesílený hlas Luda Pytlouna. „Přijeli jsme, abychom se podívali na rozhodující zápas: finále mistrovství světa ve famfrpálu, kde se utkají dva výborné týmy. Irsko proti Bulharsku. A už nám přilétá irský tým..."

Představil všechny hráče, za kterými vzápětí vyletěli i jejich maskoti - leprikóni a ve vzduchu utvořili obrovský čtyřlístek, který se po pár vteřinách změnil na padající zlaté mince. Celé publikum se okamžitě vrhlo pod sedadla a začalo peníze sbírat.

„Vero," oslovila mě Tina překvapeně. „Proč taky nesbíráš? Jako já vím, že to vaše rodina nemá zapotřebí, ale pár galeonů navíc se vždycky hodí, no ne?"

„Jenomže ty galeony za pár hodin zmizí, víš?" vysvětlila jsem a sledovala její udivený pohled. „Snad si nemyslíš, že by rozhazovali opravdové mince? Je to leprikónské zlato, o tom jsme se přeci už učili."

Chris zklamaně vysypala veškerý svůj poklad a nabručeně se posadila zpět na sedadlo.

„Nebuď mrzutá," klidnila jsem ji a povzbudivě se usmála. „Dám ti šerbetovou kouli, chceš?"

Zamračený pohled vmžiku vyměnila za úsměv nadšeně rozkývala hlavu. „Ano, prosím."

Zašmátrala jsem ve svojí tašce, kterou jsem zevnitř zvětšila kouzlem, vytáhla dvě malé do červena zbarvené kuličky a jednu podala Christině, která si jí okamžitě celou narvala do úst.

Zavrtěla jsem nad ní hlavou, ukousla si kousek své a znovu se zahleděla na hřiště, kde právě klidnili rozhádané leprikóny a víly. Naštěstí je zanedlouho uklidili ze hřiště a zápas mohl začít.

„Kolik myslíš, že je Viktoru Krumovi?" zeptala se mě Anette a dychtivě sledovala čtrnáct hráčů, kteří poletovali po hřišti.

„Tomu bulharskému chytači?" ujistila jsem se a blondýnka přikývla. „Myslím, že mu nemůže být víc, než devatenáct. Možná třeba ještě pořád chodí do Kruvalu."

„Kam?" povytáhla udiveně obočí.

„Do bulharské kouzelnické školy," vysvětlím. „Přeci si nemyslíš, že jsou Bradavice a Krásnohůlka jediné školy pro kouzelníky na světě?"

„Samozřejmě, že vím, že nejsou jediné, ale nevím, jak se jmenují. Jaké třeba ještě existují?"

Zamyslela jsem se a začala vyjmenovávat. „Stříbranov v Severní Americe, Černohrad v Brazílii, Kouzlotvůrčany v Rusku, Uagadou v Ugandě... jé gól!"

Fanoušci Irska zajásali a vytvořili dvě mexické vlny, zatímco Bulhaři jen vztekle a nesouhlasně bručeli.

Podle našeho očekávání Irsko vyhrálo, i když Viktor Krum chytil zlatonku. Docela mě zaujala jeho Vronského finta, chudák irský chytač Troy a jeho zlomený nos.

Vytlačila jsem se s davem ze stadionu a najednou moje oči zachvátila tma. Překvapeně jsem vyjekla a sáhla si na obličej, kde byly položeny dvě dlaně, které rozhodně nebyly moje.

„Uhodni, kdo jsem a pustím tě," ozval se mi u ucha Georgův lehce pozměněný hlas.

Protočila jsem očima a rozhodla se, že ho trochu pozlobím. „Že bys byl můj táta?"

„Ehm ne."

„Nebo jsi Kevin, můj bratránek?"

„Ne, to fakt nejsem. Ani nevím, že máš bratrance Kevina."

„Tak jsi ten kluk, co seděl za mnou a ptal se, jestli bych s ním někdy někam nešla?"

Dlaně z mých očí zmizeli a George si mě podrážděně otočil čelem k sobě. „Kdo tě někam pozval?"

Zasmála jsem se a poklepala ho po rameni. „Ale nikdo, prosíme. Jenom jsem tě chtěla vyděsit, jako jsi to udělal ty mě."

„Frede!" ozvalo se zdálky dívčí volání.

„Anette!" zařval nějaký kluk z druhé strany a vzápětí se hned vedle nás zrazila blonďatá a zrzavá skvrna. Okamžitě jsem se začala řezat smíchy a George nezůstal nijak pozadu.

„Au," zaskučela An a začala si třít pohmožděný bok. „Tohle nebylo jako v těch romantických příbězích," postěžovala si.

„Jo," přisvědčil Fred a chytil se za naražené koleno. „Příště dopilujeme brzdnou dráhu a... Hej! Proč se vy dva tady válíte na zemi jako dva chechtací pytlíky?"

„My...Ty... Ach můj bože," dostávala jsem ze sebe mezi smíchem a škytáním. Pomalu jsem se postavila, opřela si ruce o kolena a začala se vydýchávat. „Měli jste to vidět z naší perspektivy," vysvětlila jsem náš výbuch. „To bylo prostě le - gen - dár - ní."

„A teď byste měli vidět svoje výrazy," doplnil mě George, což vyústilo v další smích.

„Fajn, to už stačí," zavrtěla nad náma Anette hlavou, ale v očích jí hráli veselé jiskřičky. „Jste jak malé děti."

Mířili jsme skrz maličký lesík do kempu, když v tom se odevšad začaly ozývat výkřiky plné hrůzy a bolesti.

„Co se to děje?" zašeptala jsem vyděšeně a přitiskla se blíž k Georgovi.

Odpovědi se mi dostalo vzápětí. „Utíkejte pryč. Zachraň se, kdo můžeš. Smrtijedi!"

„Co budeme dělat?" začal panikařit Fred, což mi na klidu moc nepřidalo.

„Můžu nás přemístit," navrhla Anette. „V Krásnohůlkách jsme se to učili o rok dřív, takže jsem kvalifikovaná."

„Výborný nápad," přikývl George. „Navíc jsi už plnoletá, takže žádný problém nehrozí. Jenom musíme dát vědět našim rodičům."

„To si vezmu na starosti já," řekla jsem a vytáhla z kapsy hůlku. „Expecto patronum," z hůlky vyletěli tři stříbrné sovy a vydali se vyřídit vzkaz, který jsem nahrála našim rodičům. „Přenes nás do Doupěte."

Všichni jsme se chytili Anette, ta se otočila na místě a stadion i všechno okolo zmizelo.

Čau všichniiii, už to sem vkládám asi po pátý, protože se celej Wattpad spiknul proti mě a díky tomu mám momentálně nervy totálně v kýblu. Takže pokud mi chcete zlepšit náladu a kapitolka se vám líbí, tak hvězdičkujte a pište komenty...

Enjoy it. Baru <3