Weasley?

13. Zpátky domů

„Bude mi to tu chybět," poznamenala jsem a zavřela dveře kupé. Byli tam se mnou i spolužačky, dvojčata a Cedrik. Byl konec školního roku a všichni studenti seděli v Bradavickém expresu, který nás měl co nevidět zavézt zpět k rodinám.

„Nejen tobě," řekla Anette. Odjezd s ní otřásl nejvíc, neboť byla z mudlovské rodiny a kouzelnický svět byl pro ni něco odlišného, tajemného a absolutně úžasného. Po tváři jí stekla jedna slza. Rychle jí slízla a doufala, že to ostatní nechají být.

Naštěstí to nikdo nekomentoval.

„Ale aspoň se zase uvidíme s rodinou," odvedla Clara řeč na světlejší stránku věci. „Nemůžu se dočkat, až zase uvidím sestřičku. Jsem zvědavá, jak moc se od Vánoc změnila."

Náhle si dvojčata něco uvědomila. „Přijedeš teda v létě k nám?" zeptal se George.

„Sama nevím," odvětila jsem. „Můj táta prý mluvil s vaším tátou, ale jestli můžu jet, netuším."

„A co vy, C na druhou?" přesunula se Erika k páru naproti ní. „Uvidíte se přes léto?"

„Bohužel ne," zavrtěla Clara hlavou. „Naši se rozhodli celé léto cestovat a já musím s nimi."

„Ale budeme si psát," dodal Cedrik.

Podívala jsem se z okna, a sledovala míhající se krajinu. Tolik se toho za ten jeden rok stalo a tolik se toho změnilo. Bylo mi hrozně líto, že odjíždí. Ale při troše štěstí se s dvojčaty uvidím ještě před koncem prázdnin a ostatním budu posílat dopisy.

Cesta uběhla v klidu, ale hrozně rychle. Když jsme uviděli blížící se nádraží Kings Cross, měli jsme chuť se smát i plakat zároveň.

Celá naše osmičlená skupinka vystoupila na nástupiště a rozloučili se. Každého zvlášť jsem objala. Dvojčata jsem si nechala nakonec.

„Mějte se hezky kluci," popřála jsem jim. „Budete mi chybět, ale snad se uvidíme dřív, než prvního září."

„Nápodobně," opáčila dvojčata a naráz mě objala.

„Frede, Georgi," ozvalo se za námi. Všichni tři jsme se podívali směrem, odkud hlas přišel. Stála tam rudovlasá žena a za ní se krčila asi devítiletá holčička a jen o málo starší kluk.

„Ahoj mami," pozdravila dvojčata. „Ahoj Ginny a Rone." Zamávali na své mladší sourozence.

„Ty budeš určitě Vera," prohlásila paní Weasleyová mile, když mě spatřila.

„Ano, to jsem já. Moc mě těší," řekla jsem zdvořile.

„Kluci měli pravdu, modrá ti opravdu moc sluší, hodí se ti k vlasům," poznamenala žena spíše pro sebe. Měla jsem na sobě modré letní šaty, které kontrastovaly s mými tmavě hnědými, malinko narezlými vlasy.

Zrudla jsem a zahleděla se do země. Najednou mě někdo zavolal. Zvedla jsem oči a spatřila  svého otce, jak na mě mává. Rychle jsem se s Weasleyovými rozloučila, popadla svá zavazadla a běžela za tátou.

„Ahoj Verunko," pozdravil mě. „Jakpak si se měla?"

„Panebože, tati, neříkej mi Verunko," zaprotestovala jsem. „Ale měla jsem se výborně. Mám spoustu kamarádů a velmi dobré známky."

„To mě těší. Musím se ti omluvit, že tu není i mamka, ale zdržela se v práci a bohužel i já se musím vrátit na ministerstvo."

Táta mi zmenšil kufr i koště a uložil si je do kapsy hábitu. Jen co jsme vyšli z nádraží, uchopil mě za ruku a přemístil se.