Přesně ve dvě hodiny jsme se George, Fred a já sešli ve Vstupní síni, nabalení ve svetrech, kabátech a zimních bundách. Dala jsem si do kapsy plánek a váček s penězi. Jenom tak pro jistotu.
S pomocí mapky jsme došli až před sochu jednooké hrbaté čarodějnice, a tam se zastavili.
„Co teď?" zeptal se Fred, když už jsme hodnou chvíli nepřicházeli na to, jak se dostat do tajné chodby.
Ještě jednou jsem se podívala do plánku. U teček s našimi jmény byla bublina jako z komiksu a v ní bylo vepsáno jediné slovo. Dissendium.
Vytáhla jsem hůlku, poklepala jí na hrb sochy a pronesla zaklínadlo. Hrb se okamžitě otevřel. Vkročila jdem dovnitř a ihned mi ujela noha. Zaječela jsem a po krátké strmé skluzavce sjela na tvrdou kamenitou zem.
„Záhado," vykřikl George a nahlédl do skuliny mezi zdí a hrbem. „Jsi v pohodě?"
„Ano," řekla jsem nazpět a mnula si pohmožděné zápěstí. „Ale sjíždějte opatrně. Je to dost prudké."
Oba Weasleyové už za chvíli seděli u mých nohou a překvapeně hleděli do tmy před sebou. Pak ale vstali, oprášili ze sebe prach, který se za ta léta v dlouho nepoužívané chodbě nahromadil.
„Nemáte někdo baterku?" optal se Fred a snažil se, aby si jeho oči přivykly šeru. „Je tu tma jako v pytli."
„A na co máš hůlku, troubo?" ušklíbl se jeho bratr.
Zavrtěla jsem nad nimi hlavou. „Lumos," zašeptala jsem a moje hůlka osvítila kousek prostoru před nimi.
„Lumos maxima," opravila jsem se a zář zintenzivněla. Dvojčata své hůlky rozsvítila také a před námi se objevila dlouhá chodba vedoucí do Prasinek.
„Pojďme," řekla jsem a vykročila kupředu.
Zhruba po půl hodině chůze rovnou zem nahradily schody. Chodba se stočila nahoru a strop se začal mírně snižovat. Naše trojice měla štěstí, že byla ještě tak malá, i když na konci chodby jsme se trochu skrčit museli.
Schody i chodba po chvíli skončily a před námi stála pevná kamenná zeď. Naštěstí bylo na levé straně cosi jako žebřík. Z toho jsme usoudili, že východ je nad námi. Kluci zatlačili do kamene ve stropu. Ten pod jejich tlakem povolil a vysunul se nahoru.
Všichni tři jsme vylezli ven a poklop za sebou zase zavřeli. Do nosu nás okamžitě uhodila sladká vůně cukrové vaty, čokolády a karamelu.
„Jsme v Medovém ráji," vyjekl George nadšeně.
„V nejlepší cukrárně na světě," přidal se Fred.
„Přesněji řečeno, jsme spíš ve skladu Medového ráje, a pokud nenápadně neproklouzneme kolem pokladny, tak se nedostaneme ani do Prasinek," brzdila jsem je.
Počáteční radost kluků rázem opadla a nahradila ji starost. Ušklíbla jsem se a vydala se ke schodům vedoucím do krámu. „Nebojte se a pojďte za mnou." Opatrně vystoupala po schodech a nahlédla do cukrárny.
Majitelka krámu právě někoho obsluhovala, a tak jsem rychle proběhla kolem ní, až k regálu s medovými nanuky. Z poklopu vykoukly dvě zrzavé hlavy dvojčat. Prodavačka stále postávala u kasy a bavila se se zákazníky.
Rychle jsem kamarádům naznačila, že můžou jít. Oba bleskově vyběhli ke mně. Nikdo si ničeho nevšiml, až na Audrey. Ta k nám se zdviženým obočím přišla.
„Myslela jsem, že způsob, jak se sem dostat nenajdeš," zazubila se.
„Jsem Záhada," oplatila jsem jí. „Přijdu na cokoli."
ČTEŠ
Weasley?
FanfictionVera se s Fredem a Georgem kamarádí od první jízdy v Bradavickém expresu. Společně procházejí studiem kouzel i vším ostatním. Ale může se pro ni jeden z nich stát víc než kamarádem? "Myslel jsem si, že tě ztratím," podíval se mi zpříma do očí. "Pok...