Weasley?

64. Velká bitva o Bradavice 1/2

"Už je to tady," zašeptala jsem sama pro sebe a vrhla pohled na starší členy Fénixova řádu, kteří nám rozdělovali místa.

Harry už dávno všechny přesvědčil o své přítomnosti na hradě a podle všeho hledal diadém Roweny z Havraspáru, který byl jednou z relikvií, která mu prý jaksi měla pomoct přemoci Voldemorta, když ji zničí.

"Percy, Lee, Frede a Georgi," oslovil skupinku chlapců pan Weasley, "běžte na hlavní cimbuří."

"Vero," otočil se na mě Remus, "vem svoje kamarádky a jděte..."

"Do sovince," doplnila jsem za něj a povzbudivě se usmála. Komnata nejvyšší potřeby byla každým okamžikem víc a víc prázdnější.

Koutkem oka jsem zahlédla Anette, jak se loučí s Fredem a zabloudila jsem pohledem k Georgovi, který mě hned vzápětí schoval ve své náruči a naléhavě přitiskl své rty na mé.

"Zvládneme to," vydechla jsem a opřela naše čela o sebe. "Až bude po všem, zase se k sobě vrátíme."

"Co když se ti něco stane?" zeptal se s obavami v hlase.

"Vždycky budu s tebou," zamumlala jsem mu do rtů a přitiskla dlaň na jeho hruď k místu, kde mu divoce bilo srdce. "Tady," dodala jsem. "Miluju tě."

"Miluju tě," zopakoval. Odtáhli jsme se od sebe a lehce kývli na znamení, že je vše v pořádku.

Mávla jsem na svou přidělenou skupinku a vydala se směrem k sovinci.

Na mnoha chodbách už probíhaly souboje, ale prošli jsme bez úhony až do čtvrtého patra, kde nám cestu zatarasili čtyři Smrtijedi.

"Ale, ale," pronesl jeden z nich a sundal si masku. Zalapala jsem po dechu, když jsem poznala kluka, kvůli kterému jsem se téměř celý rok trápila.

"Parkere," procedila jsem mezi zuby. "Neměl bys tu být, přeci tě vyloučili, nemám pravdu?"

"Ale já přece hrozně rád porušuji pravidla," zasmál se zlomyslně. "To bys ty měla vědět nejlíp."

"Ty hajzle," zavrčela jsem a vytáhla hůlku. "Mdloby na tebe!"

Tím jsem dala povel k zahájení bitky. Kouzla se kolem nás míhala jako děsivé světelné střely a já pomalu přestávala rozeznávat jejich a naše odražené.

Najednou jsem zaslechla ječení. Naklonila jsem se přes zábradlí a spatřila u sovince pár vyděšených třeťáků, kteří se prozatím úspěšně bránili tlustému nepříteli.

"Anniko," křikla jsem na blondýnku. Otočila se na mě s bojovnou jiskrou v očích. "Je jenom tvůj," kývla jsem na jejího nevlastního bratra.

Popadla jsem za loket Anette a společně s ní zmizela jednou z tajných chodbiček.

"Pořád si je pamatuješ?" zeptala se udýchaně, zatímco jsme stoupali vzhůru po úzkých točitých schůdcích.

"Úplně všechny," přikývla jsem a vyběhla z chodbičky ven. Stanuly jsme před sovincem, přímo naproti Alectě Carrowové, která vmžiku ztratila zájem o strachy se třesoucí studenty a nadšeně se otočila čelem k nám.

"Zmizte," zasyčela jsem nevraživě na ty tři děti, kteří mě okamžitě poslechly a vytratily se tajnou chodbou, kterou jsem já s Anette přišla.

"Konečně rovnocenný soupeř," zaradovala se Alecta. "Ale na férový kouzelnický souboj bychom se měly jedna druhé uklonit, ne?"

"Je fakt legrace, že zrovna ty mluvíš o férovosti," ušklíbla jsem se. "Moc dobře víš, že já na tohle nehraju."