Weasley?

20. Hrad Šípkové Růženky

Byl začátek prosince. Bradavice ležely v čistě bílých závějích sněhu, jako v peřince a ze zamračeného nebe se bez ustání snášely další a další vločky. Čekalo se, že žáci budou venku dovádět, koulovat se, bruslit po jezeře nebo cokoli jiného.

Na pozemcích však vládlo hrobové ticho. Jenom pár mrzimorských prváků s radostným výskáním stavělo sněhuláky.

Nikde ani hlásek. Ani na chodbách. Ani v havraspárské společenské místnosti.

Mrzlo už přes týden a všichni se vyřádili v prvních třech dnech. Teď leželi na gaučích křeslech, nebo jen tak na zemi a pomalu upadali do hybernace. Nebo do lenory. Prostě do toho stavu, když je člověk unavený, nic se mu nechce dělat a nejradši by zalezl do nory jako medvěd a přezimoval.

Samozřejmě, ne všichni takhle dopadli. Byla neděle a já jsem už od časného rána sršela energií, jako nikdo jiný a stále hledala někoho, s kým bych se mohla zabavit. Za první oběť mi padla Audrey, na kterou narazila na snídani.

„Ahoj Audrey, nechceš si jít ven zahrát famfrpál?"

„V téhle vánici?" zeptala se dívka vyjeveně. „Ty ses pomátla, Záhado." Zakroutila hlavou nad mým nesmyslným nápadem a odešla.

„Ve společenské místnosti jsem potom našla Eriku, Chris a Claru, které odpočívaly u krbu. „Čau holky. Nezahrajete si partii kouzelnických šachů nebo tchoříčků?"

„Promiň, Vero," odmítla Rika. „Teď na to vážně nemám náladu."

„Hmm, já taky ne," zamumlala Tina.

Clar spala rozvalená ve křesle, takže se k návrhu nevyjádřila. Zklamaně jsem si povzdechla, pokrčila rameny a zase odešla. Zamířila jsem do knihovny, kde seděla Anette a cosi psala.

„Nazdar An," pozdravila jsem a zhroutila se na židli vedle ní. Anette odložila pero a starostlivě se na mě zadívala.

„Copak se ti stalo, Veru?" zeptala se.

„Nikdo nemá čas," řekla jsem až moc nahlas a madam Pinceová mě napomenula svým typickým "pšt". „Všichni mi připomínají ospalá štěňata. Do ničeho se jim nechce, Clara dokonce usnula ve společence. Za bílého dne. Je to tu jak v zámku Šípkové Růženky."

„Holt spavá nemoc," prohodila An.

„Ale ty se jí nezdáš zasažená," uvažovala jsem. „Nechtěla bys jít bruslit? Teď dokonce přestalo sněžit."

„Moc se omlouvám, Záhado," řekla Anette, „ale chci tenhle dopis poslat ještě dneska. Je to pro rodiče, už dlouho jsem jim nenapsala a sotva začínám."

„To nevadí," usmála jsem se trochu smutně. „Půjdu na jezero sama." Na to jsem odešla z místnosti a se svěšenou hlavou bloumala chodbami hradu. Chodby byly prázdné, a tak jsem nedávala pozor na cestu.

Náhle do mě někdo vrazil. „Au," zaječela jsem, zatímco jsem se zvedala ze země. „Kterej pitomec... Jé, ahoj Frede."

„Taky tě rád vidím, Záhado. Koukám, že kletba zlé víly, o tom, že celý hrad bude po celou zimu spát, na tebe nepůsobí."

„Díkybohu ne, jsem imunní, stejně jako ty. A kde máš vůbec George?"

„Je v ložnici a dělá úkol z přeměňování."

„Cože?" vyjekla jsem. „On? Úkol? To k němu nepasuje. Sám od sebe úkoly nikdy nedělá. Někdo mu musel něco podstrčit do pití. Jinak si to neumím vysvětlit."

Fred se rozesmál. „Ale kdepak. Jenom experimentuje. Chce zjistit, jak si obyčejní lidé zvládají dělat úkoly sami."

„Chceš snad říct, že já jsem obyčejný člověk, Fredericku Weasley?" řekla jsem povýšeným a zároveň hrozivým tónem.