Weasley?

7. Jmelí

Jakmile jsem se ráno probudila, poznala jsem, že Vánoce jsou za dveřmi. Prozrazovala to nejen sněhová fujavice, která řádila venku, ale hlavně ozdoby a girlandy rozvěšené, kde se dalo.

Rychle jsem se oblékla a sešla do Velké síně, kde jsem se potkala s dvojčaty. Zastavili jsme se mezi dveřmi.

„Zůstáváte tady, nebo jedete domů?" zeptala jsem se.

„Zůstáváme," řekl Fred.

„A ty?" oplatil George.

„Taky, i když většina holek odjíždí, ale zůstala mi tu Anette. Ta se nikdy moc nevybavuje, tak ji snad vánoční nálada a moje menší pomoc rozproudí."

„Ty by ses obešla i bez těch Vánoc," škádlili mě kluci.

„Pánové Weasleyovi, slečno Singrová," chodbou k nám mířila profesorka McGonagallová.

„Proč mám najednou chuť se vypařit?" zašeptala jsem a dvojčata se tiše zasmála. Profesorka mezitím došla až k nám.

„Všimli jste si, pod čím stojíte?" Naše trojice jako na povel vzhlédla. Přímo nad námi viselo jmelí. Podívali jsme se zpět na profesorku, jestli to myslí vážně. „Já čekám," oznámila nám.

„Jo, vážně jsme se měli vypařit," poznamenala jsem a kluky tím opět rozesmála. McGonagallová nám opět naznačila, že nemá času nazbyt, a tak jsem si poklepala ukazováčky na tváře a Fred s Georgem mi z každé strany dali pusu.

Moje spolužačky právě scházely ze schodů a celé divadýlko tak viděli. Chris na mě mrkla a zasmála se, když jsem protočila oči v sloup. Naproti tomu Erika mě sjela odsuzujícím pohledem a neodpustila si uštěpačnou poznámku. „A pak, že s nim nechodíš."

„Nechodím," bránila jsem se. „Jen jsem byla ve špatnou dobu, na špatném místě se špatnými lidmi a profesorkou, která má zřejmě výbornou náladu." Otočila jsem se k učitelskému stolu, kde si McGonagallová až moc energicky nandávala snídani. „To by mě zajímalo, z čeho může mít takovou radost?"

„Jsou Vánoce," objasnila mi Anette. „Na všechny to padá."

Po příchodu do ložnice jsem okamžitě poznala, kdo už má sbaleno. Vedle Clařiny úhledně ustlané postele ležel kufr, na kterém seděla její kočka Polárka. Pohladila jsem zvířátko po sněhově bílé srsti a Polárka tiše zavrněla.

Můj pohled padl na postele ostatních spolužaček, které odjížděli na svátky domů. S Christininou postelí to ještě nebylo tak zlé, jen měla rozházenou peřinu a vedle otevřeného kufru se válelo pár kousků oblečení. Zato Eričina postel budila dojem, že na ní vybuchla atomovka.

Když spolužačky přišly, pomohla jsem jim dobalit. Pak jsem se chvíli rozmýšlela, ale nakonec prohlásila: „Jsem hrozně šťastná, že jsem na koleji skončila právě s váma, holky. I přes všechny neshody a odlišnosti spolu skvěle vycházíme. Doufám, že si užijete Vánoce, budete mi chybět."

„No tak, Vero," řekla Clar. „Jsou to je n prázdniny. Neodjíždíme navěky."

„To je fakt," přisadila si Erika. „A teď bys nám mohla vysvětlit tu událost s těma klukama." Povzdychla jsem si a dala se do vyprávění.

„Tak to je fakt gól," prohlásila Chris. „Měli by místo jmelí dávat něco míň dostupnýho, třeba draky."

„Úžasný," poznamenala jsem. „Už slyším ten slogan- Stoupněte si pod draka a zahoříte láskou. Doslova."

Kamarádky vybouchly salvou smíchu.

Druhý den po večeři jsem je s Anette doprovodila až k vlaku, a pak jim ještě dlouho mávala. Když jsme se začaly vracet do hradu, snažila jsem se Anette nějak rozpovídat.