Weasley?

19. Famfrpál

Byl pátek a studentům právě skončilo vyučování. Naše pětice havraspárských druhaček se prodírala zástupy svých spolužáků, abychom si mohly co nejdřív odložit učení a užít si volno co nejdéle.

Vyběhly jsme do havraspárské věže, odhodily brašny a převlékly se z hábitů do normálního oblečení. Už jsme chtěly vyjít z koleje, ale já si všimla kapitána havraspárského famfrpálového družstva, Woodyho Parsona, jak něco připíná na nástěnku. Zamířila jsem k němu.

„Ahoj Woody, co se bude dít?" zajímala jsem se.

„Čau Vero, vyvěšuju oznámení o náboru do týmu, přijdeš?"

„Děláš si srandu?" vyjekla jsem nadšeně. „Samozřejmě, že ano. Holky, přijdete mě podpořit?"

„Se ví," přisvědčila Clara.

„Minulý rok jsem tě viděl hrát," pokračoval Woody. „Nejdřív po konkurzech s Nebelvírem, a potom když jsi měla narozky. Jseš fakt moc dobrá."

Zrudla jsem a zabořila pohled do země. Woody se jen zasmál, rozloučil se s dívkami a odchvátal pryč z věže.

Nahrnuly jsme se k nástěnce a přečetly si papír. Konkurz byl o víkendu, konkrétně v neděli v devět hodin ráno. Zrovna moc času na trénování nebylo. I přesto jsem trénovala celý páteční večer a velkou část soboty. Tak hrozně moc jsem se do družstva chtěla dostat.

V nedělní ráno jsem i se svým Zametákem doběhla k hřišti. Kandidáti na havraspárský tým si zatím nenuceně povídali. Za chvíli dorazil Woody a vynutil si ticho.

„Dobře, vážení," začal. „Je vás poměrně hodně, ale já potřebuju jenom šest hráčů a to ty nejlepší z vás. Já jsem chytač, kdyby to někdo nevěděl, takže chytače nepotřebujeme." Nato dva kluci částečně smutně, částečně naštvaně odešli.

„Potřebujeme ale ještě tři střelce, dva odražeče a jednoho brankáře. Začneme takto, všichni, kdo chtějí na pozici brankáře ke mně." Vydali se k němu tři kluci a jedna holka. Chvíli jsem je pozorovala, avšak rychle jí to přestalo bavit.

„Ty chceš být střelec?" zeptala se mě jedna dívka.

„Ano, a ty?" optala jsem se nazpět.

„Taky. Mimochodem, já jsem Audrey," představila se a mile se usmála.

„Já jsem Vera. Je to poprvé, co jdeš na konkurz?"

„Bohužel. Jsem ve čtvrtém ročníku. Prváci chodit nemůžou, ve druháku jsem se bála přijít a minulý rok jsem ležela na ošetřovně."

„Jejda, co se ti stalo?"

„Malá nehody s fikaným frisbeem. Zlomilo mi nos."

„Nebuď smutná, Angelina z Nebelvíru kvůli tý hračce skončila na marodce dvakrát."

„Takže nejsem jedinej blbec, kterýho přizabila hračka."

Otočily se zpět k Woodymu. Ten už měl vybraného brankáře, teda vlastně brankářku a oba odražeče. Tentokrát to byli oba kluci. A navíc sourozenci.

„A nyní přicházejí na řadu střelci. Rozdělím vás do dvojic. Lepší z dvojice postupuje do dalšího kola."

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Mimo mě kandidovalo na pozici střelce dalších jedenáct lidí a všichni byli starší.

„První dvojice: Audrey a Camilla." K Audrey se přidala silně vypadající dívka. „Obletíte hřiště. Ten, kdo bude první, postupuje."

Obě nasedly na košťata. Woody odstartoval a ony vzlétly. Dost dlouho to bylo nerozhodně, ale v poslední chvíli Audrey zrychlila a byla v cíli první. S obrovským úsměvem na tváři se rozeběhla ke mě a v objetí jí málem umačkala.