Weasley?

40. Bílá levitující skvrna

"Hodně mi piš a pozdravuj ode mě Fleur Delacourovou, myslím, že je o ročník výš, než my…"

"Dost, Ver," zastavila mě Anette. "Bolí mě z tebe hlava. Přestaň kecat a radši mě obejmi."

Rozmrkala jsem slzy, které se mi draly do očí a vrhla se jí do náruče. Vzápětí se na nás namačkaly i ostatní.

"Slečno Zarnecki?" ozval se za námi hlas ředitele, který trpělivě čekal, až se rozloučíme. Brumbál se mile usmál a poklepal na ciferník svých hodinek. "Čas nám kvapí, musíme jít."

"Hodně štěstí, An," zašeptala jsem, a pak nám blondýnka zmizela z očí.

Povzdechla jsem si a vrátila se do kupé, kde už čekali ostatní.

"Pořád nemůžu uvěřit, že už s námi nebude chodit na hodiny," protnula tíživé ticho Chris.

"A spát v ložnici," přidala se Erika.

"A házet jídlo po Amber," zasmála se Clara.

Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře kupé. Všechny jsme trhly hlavou tím směrem.

"Ahoj," pozdravila nás drobná blondýnka v našem věku. Zajímavé bylo, že jsem jí nikdy předtím ve škole neviděla, a já znala z Bradavic přece všechny, kromně prváků, kteří přicházeli noví.

"Ahoj," odpověděly jsme jí zároveň.

"Mohla bych si k vám přisednout?" zeptala se nervózně. "Ty holky vedle vypadají dost nepřátelsky."

"No jo," přikývla jsem. "Amber působí jako rozzuřený buvol už na první pohled."

Holky se zasmály a i nová příchozí se uchechtla.

"Jsem Annika Lynchová," představila se a já se trochu zarazila. Tak hrozně moc mi připomínala Anette. Jak vzhledem, tak chováním, tak i jménem.

"Měla jsem domácí vyučování spolu s mým bratrem," pokračovala, "ale nevlastní mamka nakonec tátu přesvědčila, aby nás zapsal do Bradavic."

"No tak vítej," poplácala jsem jí mile po zádech. "My jsme všechny z havraspáru. Jsem Vera Singrová."

"Moc mě těší," přikývla. "A co to máš za odznak na hábitu?"

Přidušeně jsem vyjekla a vyskočila ze sedadla. "Sakra, prefektské kupé," zaúpěla jsem a proletěla uličkou do předku vlaku jako neřízená střela.

A s mým štěstím jsem srazila na zem profesorku McGonagallovou, která se mě zřejmě rozhodla jít hledat.

"Moc se omlouvám, paní profesorko," omlouvala jsem se překotně.

"Od nové prefektky bych čekala více zodpovědnosti," zavrčela, zatímco se ztěžka zvedala ze země. "Tady máte pokyny ke své nové povinosti a za trest projdete vlakem a budete hlídat pořádek."

Otráveně jsem zabručela na znamení souhlasu a vydala se zpět.

Na polovině cesty jsem ale vycítila, že mě někdo sleduje.

"Jsi nenápadnej jak bagr v koupelně, Georgi," usmála jsem se a otočila se vzad.

"Myslíš ten obří mudlovskej stroj, co vypadá jako postiženej větvičkovec?" zeptal se a vylezl zpoza závěsu, za kterým se schovával.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "To je jeřáb. Bagr má takovou tu lopatu vepředu."

Vlak sebou najednou trhnul, a pak se úplně zastavil. George ztratil stejně jako já rovnováhu a oba jsme se náhle ocitli na zemi.