Weasley?

58. Pohotovost v Doupěti

"Expelliarmus," pomyslela jsem si a vyslala ono neverbální zaklínadlo směrem k Tonksové, která to zřejmě nečekala, a tak její hůlka vylétla vysoko do vzduchu a přistála v mé ruce.

"Na začátečníka to bylo dobré," pochválil mě Kingsley a vrátil Nymfadořinu hůlku právoplatné majitelce. "Pro dnešní den už výcvik končí." S těmi slovy se otočil a odešel.

"Nečekala jsem, že bystrozorský výcvik bude až tak náročný," povzdechla jsem si a hodila si přes rameno svou brašnu. "Věděla jsem, že to nebude procházka růžovým sadem, ale dvanáct hodin téměř nepřetržitého trénování je trochu moc, ne?"

"Alespoň jsi metamorfomág," pokrčila Tonksová rameny a hodila mi ruku kolem ramen jako nejlepší kamarádce.

"V čem mi to pomůže?" zamračila jsem se nechápavě.

"Jedna ze zkoušek bystrozorů je i skrývání," vysvětlila. "Já z něj prošla jen díky tomu, že jsem metamorfomág."

"Divím se, že vůbec uspělo takový nemehlo, jako ty," zasmála jsem se a přátelsky jí dloubla do boku.

"Hej," ohradila se. "Zas tak nešikovná nejsem." V tu chvíli zapomněla na poslední schod a rozplácla se na zemi. "Tak možná trošku," zamumlala a ztěžka se začala zvedat. Chytila jsem jí pod ramenem a pomohla jí na nohy. "Nechceš dneska zajít k Děravému kotli?"

"Promiň, ale nemůžu," pokrčila jsem rameny. "Jedeme společně s Georgem k Weasleyovým."

"Tak někdy jindy," usmála se a já přikývla.

"To už je tolik?" vydechla jsem, když jsme přišli do hlavní haly. Obrovské hodiny ukazovali jedenáct hodin. "Do doupěte jsme se měli přemístit do půlnoci, asi mu pošlu vzkaz, že dorazíme každý zvlášť."

"Tonksová, Singrová!" ozval se Moodyho hluboký hlas od výtahu. Obě jsme otočily hlavy a spatřily onoho muže, jak k nám míří kulhavou chůzí. "Pohotovost Fénixova řádu!"

"Kde?" vyjekla jsem.

"V Doupěti," vyhrkl.

"To ne," zašeptala jsem. Ani jsem si to moc nepromýšlela, otočila se na místě a přemístila se do Doupěte.

Zalapala jsem po dechu, když jsem před sebou uviděla domov Weasleyových v plamenech. "Aquqmenti maxima" zařvala jsem a začala hasit rozsáhlý požár.

Po chvíli se ke mně přidala i Tonksová a pár dalších členů řádu.

"Vero," ozvalo se za mnou a paní Weasleyová mi ihned padla kolem krku. "Merline, jsem tak ráda, že jsi tady."

"Co se tu stalo?" vydechla jsem vyděšeně. "Byla jsem na ministerstvu, a pak ke mně přišel Moody a řekl, že se Fénixův řád musí sebrat, protože se něco stalo u Doupěte."

"Takže s tebou není George?" ujistil se pan Weasley.

"Ne, není… Ach můj bože, George. Neposlala jsem  mu vzkaz!" Rychle jsem vyvolala svého patrona a vzkázala po něm, ať se o mě George nebojí.

O deset minut později se jeho zrzavá hlava objevila mezi dveřmi. My ostatní jsme zatím zkoušeli dům opravit tak nejlíp, jak jen to šlo. Zrovna jsem dávala dohromady vysklené okno, když se kolem mého pasu obmotali jeho ruce. "Víš jak mě tón tvýho hlasu vyděsil? Měl jsem strach!"

"Já vím, zlato," pohladila jsem ho omluvně po tváři, "moc mě to mrzí."

"Na tebe se zlobit nedokážu," povzdechl si s úsměvem a vyndal hůlku. "Trochu vám tady s tím vypomůžu."

Trvalo nám další hodinu, než jsme dali Weasleyovic sídlo plus mínus do pořádku.

"Možná bychom měli ještě tenhle týden být u nás doma a přijet až ten další," navrhla jsem opatrně.

"Co tě to napadá, Vero, drahoušku?" vyhrkla paní Weasleyová a unaveně se usmála. "Jenom tady zůstaňte, nebudete na obtíž."

"O to nejde, mami," podpořil mě George. "Ale je možné, že ty poslední patra, ve kterých máme pokoje, se budou muset strhnout."

"Mají pravdu, Molly," povzdechl si pan Weasley. "Budeme rádi, když najdeme pokoj, který není ohořelý a promočený alespoň pro Rona, Harryho a Ginny."

Mile jsem se usmála a přikývla. George mě chytil za ruku a rozloučil se se svými rodiči. Vyšli jsme před ohořelý dům a zadívali se na nebe plné hvězd.

"Tohle v Londýně nemáme," povzdechl si, a pak se otočil na místě.

"Myslím," pronesla jsem, když jsme se ocitli doma, "že dneska už spát nebudu."

"Jsme na tom stejně," přikývl George a přešel k rádiu, které stálo na komodě. Zapnul ho a celý obývací pokoj zaplnila pomalá hudba.

"Zbláznil ses?" okřikla jsem ho se smíchem. "Vzbudíš ty druhý dva," trhla jsem hlavou k Fredovu a Anettinu pokoji.

"Neboj," usmál se a propletl si se mnou prsty. "Dnes odpoledne odjeli za Anettinými rodiči, takže máme celý byt pro sebe."

"Tak v tom případě je to v pořádku," přikývla jsem a položila si hlavu na jeho rameno.
"Vzpomínáš si na Vánoční ples?" zašeptal mi do ucha.

"Samozřejmě. Vždyť tam jsme se dali dohromady."

"Jo, ale já ti slíbil tanec, který jsme jaksi nestihli, takže má drahá... Smím prosit?"

Kývla jsem a položila ruce na jeho ramena. Svoje paže mi obtočil kolem pasu a začali jsme se pomalu otáčet do tónů písně.

"Vím, že je na to asi brzo," zamumlal mi do vlasů, "ale už jsi přemýšlela o dětech?"

Překvapeně jsem zvedla hlavu. "Ty už si o nich přemýšlel?"

"No, vlastně ano," pronesl nervózně. "V budoucnu bych s tebou chtěl mít děti. Ale myslel jsem spíš jména."

"Vlastně mě napadlo jedno pro holčičku," uchechtla jsem se.

"Vážně? Mě taky. Jaký tě napadlo?"

"Jaký napadlo tebe?" oponovala jsem mu.

"Řekneme to nastejno na tři?"

"Souhlasím. Raz, dva, tři..."

"Crystal," pronesli jsme oba nastejno a vzápětí se začali smát.

"Když o tom tak přemýšlím dál," uvažovala jsem, "mohla by mít bratříčka."

"Nejlépe dvojče," doplnil mě George.

"A možná by mohli mít malou sestřičku," zasnila jsem se.

"Brzdi, lásko, nebo za chvíli překonáš moji mámu," ušklíbnul se a udělal se mnou malou otočku.

"To si nemyslím. Neměla bych žaludek na sedm dětí. Zvlášť, kdyby byly po tobě."

"Tak to si budu brát osobně," urazil se.

"Přeber si to jak chceš, ale já svůj názor nezměním."

"Myslím, že tě dokážu přesvědčit," usmál se zákeřně a zatlačil mě k gauči.

"Nebudeš mě lechtat, že ne?" hodila jsem po něm smutný pohled a lehla si do měkkých polštářů.

"Kdepak," zavrtěl hlavou. "Mám s tebou v plánu něco jinýho."

Nato rty zaútočil na můj krk a začal mi jemně zkousávat tenkou kůži.

Překvapeně jsem zvzdychala, skousla si ret a zajela mu prsty do vlasů.

Tohle bude ještě dlouhá noc.

Čau všichniiii, sama se upřímně divim, že přidávám další kapitolu den po té předchozí. Jsem na sebe fakt hrdá. Snad se vám líbí a jste s ní spokojení, protože se hrozně nudim, a tak jí píšu ve škole. A mimochodem mám taky hlad, ještě, že jdu na oběd už po týhle  hodině :D

Enjoy it. Baru <3