Weasley?

34. Úprk před Filchem

"Co se ti stalo, Vero?" zeptala se mě An, když jsme seděli v kupé Bradavického expresu.

Ani se nedivim, že si o mě Anette dělala starosti. Celou cestu jsem jen nehnutě seděla a nepřítomně koukala z okna na ubíhající krajinu. A to k mojí živé povaze nesedělo.

"Má pravdu, Ver," přidal se George. "Nejsi nemocná?"

"Ne, lidi, jsem v pohodě," usmála jsem se nuceně. "Jen mám takový blbý pocit. Jakoby se mělo stát něco špatného." Zabořila jsem se víc do sedačky a přemýšlivě se kousla do rtu. "No nic," tleskla jsem nakonec tak neočekávaně, až všichni v kupé nadskočili, "půjdu se projít po vlaku."

Otevřela jsem dveře kupé a jen tak prošla chobou tam a zpátky. Přitom jsem pozorovala lidi za posuvnými prosklenými dveřmi.

Když jsem uviděla Cedrika s nějakými kluky a dívkami z mrzimoru, lehce jsem na něj zamávala, což mi hned oplatil.

Mrzelo mě, že se s Clar rozešli. Proto neseděl v kupé s námi, sice si řekli, že budou pořád kamarádi, ale oba potřebovali svůj prostor.

Najednou jsem narazila do malé hnědovlasé čarodějky. "Ahoj, Hermiono," pozdravila jsem jí zvesela.

Zvedla ke mě vyděšeně oči. "Ahoj, Vero, neviděla jsi Rona s Harrym? Nikde je nemůžu najít. Co když nestihli vlak?"

"Neboj se," chytila jsem jí kolem ramen a vedla do našeho kupé, "určitě se někde najdou."

"Vedu nám hosta," zapěla jsem k ostatním po otevření dveří. Hermiona stydlivě zamávala a všichni v místnosti ji sborově s úsměvem pozdravili.

"Stejně nejsem moc klidná," navázala na náš předchozí hovor. "Co když udělaj nějakou blbost?"

"Neměj starost, Herm," usmála jsem se a vzala na klín Midnight, která do té doby spokojeně dřímala na mém sedadle. "Ron je sice trochu roztržitý. Nejdřív jedná, a pak myslí, ale Harry je rozumný kluk. Myslím, že by nikdy neudělal něco… u všech tancujících hypogryfů. Co to je?"

Nechápavě jsem sledovala modrého trabanta, který letěl kousek od vlaku jakoby nic a ještě k tomu kličkoval.

"To je auto našeho taťky," řekl Fred udiveně.

"Vy máte auto?" podivila se Anette.

"Aby ne," zasmála jsem se. "Pan Weasley je naprosto zažranej do mudlů. Pořád se snaží přijít na to, jak funguje třeba žárovka. Fascinuje ho, že nepotřebují hůlku, a dostal se tak daleko, že si pořídil auto, který je ovšem tady, takže… Počkat!"

V hlavě mi to začalo šrotovat tak hlasitě, až to snad museli slyšet i na druhém konci expresu.

"Pokud to je auto vašeho táty," řekla jsem pomalu a pozorovala dopravní prostředek za okny, "a Ron ani Harry tu nejsou, nemyslíte, že je nejpravděpodobnější, že budou v tom autě?"

Všichni jsme se po sobě přemýšlivě podívali, a pak se naráz nahrnuli k oknu.

V tom okamžiku se otevřely dveře auta a vypadl z nich Harry. V poslední chvíli se zachytil kliky. Auto se nebezpečně naklonilo a celé naše kupé zalapalo po dechu.

"Osobní prostor, Georgi, prosím," zamumlala jsem k zrzavému chlapci za mnou, který mě čím dál tím víc tlačil na okenní tabuli.

"Promiň," špitnul a ustoupil trochu dozadu, abych mohla zase volně dýchat.

Mile jsem se usmála a obrátila se zpět na scénu venku. Jenomže auto mezitím zmizelo.

"Co se stalo?" zeptala jsem se Anette.