Weasley?

2. Příště poprosíme o mapu

Druhý den jsem se vzbudila nečekaně brzy. Hodiny naproti mojí posteli ukazovaly 6:10. Už se mi nechtělo znova si lehat, a tak jsem se oblékla do uniformy, vyšla tiše z věže a zamířila do Velké síně na snídani.

V síni až na pár studentů a asi tři profesory nikdo nebyl. Okamžitě jsem si všimla dvojčat Weasleyových, kteří se spolu zaujatě o něčem bavili. Jakmile mě zahlédli, přátelsky zamávali a naznačili, ať si k nim jdu přisednout.

Na malý okamžik jsem zaváhala, přece jenom to nebyl stůl mé koleje. Mávla jsem nad tím však rukou a přisedla si ke kamarádům.

„Dobré ranko," pozdravili kluci zároveň.

„Dobré," oplatila jsem a nandala si snídani na talíř. „Už jste dostali rozvrhy?"

Dvojčata zavrtěla hlavou. Náhle ale jako na povel před nimi přistály rozvrhy. Přede mě zamířil další, ale trochu odlišný, než měli kluci.

Zahleděla jsem se na papír a s potěšením zjistila, že většinu hodin máme dohromady s Nebelvírem. Šťastne jsem se usmála, hned první den jsme měli létání. Doufala jsem, že se příští rok dostanu do famfrpálového družstva. Můj táta to dokonce dotáhl na kapitána.

„Na co se těšíš nejvíc?" zeptal se mě Fred.

„Na létání a vy?"

„Taky," odpověděli pobaveně.

„Pevně věříme, že se ve druháku dostaneme do družstva," řekl George. „Chtěli bychom být odrážeči."

„Náš brácha Charlie, co je teď v Bradavicích posledním rokem, je kapitán," dodal Fred.

„Můj táta byl taky kapitán," přidala jsem se. „Téměř celé dětství jsem strávila ve vzduchu." Létání jsem opravdu milovala. Když mi bylo šest let, dostala jsem k narozeninám své první koště a byla z něj nadšená. Létání mi dodávalo pocit volnosti. Jen já a příroda pode mnou. Nádhera.

Po jídle jsme zjistili, že máme ještě moře času, a tak jsme bloumali chodbami. Na každém pátém kroku byl obraz, ale všechny buď spaly, nebo byly natolik unavené, že se ani nedivily, co tu prváci dělají.

V jedné chodbě George zaujal obraz s mísou ovoce. Nabyl dojmu, že by se za ním mohlo něco ukrývat.

Zavolala mě i Freda k sobě a vichni tři jsme začali obraz zkoumat. George přejel prstem od hroznového vína přes jablko až k sytě žluté hrušce. U ní se zastavil. Pod jeho dotykem se ten kus ovoce zasmál.

Poplašeně uskočil zpět. Všichni jsme se udiveně dívali na obraz a čekali, co se bude dít. Hruška se začala podivně kroutit a svíjet, až se přeměnila v jasně žlutou kliku.

Naše trojice se pomalu přiblížila, Fred za kliku vzal a otevřel. To, co jsme za obrazem spatřili, nám doslova vyrazilo dech.

Vedle obrovských troub a ploten pobíhalo značné množství domácích skřítků a všichni připravovali různá jídla. Jeden ze skřítků si nás konečně všiml a s úsměvem k nám docupital.

„Dáte si něco, pánové a slečno?" zapištěl svým vysokým hláskem.

Od snídaně už uběhlo už nejmíň půl hodiny a naší skupince přes to chození vyhládlo. Pokývali jsme na skřítka hlavou. Ten nás okamžitě zavedl ke stolu v rohu místnosti a naservíroval nám jídlo.

Po svačině v podobě ovoce, dýňových paštiček a sirupových košíčků jsme shledali, že máme ještě půl hodiny do začátku vyučování.

Rozeběhli jsme se pro věci do svých kolejních věží a společně jsme začali hledat učebnu Dějin čar a kouzel.

Bylo štěstí, že jsme se ji snažili najít s předstihem, poněvadž jsme několikrát zabloudili a do třídy dorazili minutu před zvoněním.

„Příště poprosíme o mapu," poznamenal George. Dopadla jsem na židli vedle Clary, která mi držela místo a děkovně se na ni usmála. Dvojčata si sedla hned před nás.

Vzápětí vplul do třídy profesor Binns. Tedy spíše duch profesora Binnse. Třída si otevřela učebnice a začala si psát poznámky na pergamen. Po chvíli téměř každý upadl do ospalé nálady, kterou profesorův pomalý hlas, něčím připomínající vysavač, přinášel.

Já jsem se s Clarou a ještě pár jedinci snažila nechat oči otevřené a dál si dělala výpisky. Doufala jsem, že ta nudná hodina brzy skončí.

° ° °

Havraspárští prváci vyšli ze sklepení. Vraceli jsme se právě z hodin lektvarů, kterou jsme měli dohromady s Mrzimorem. Nikdo se netvářil příliš nadšeně.

Mě lektvary nijak nenadchly, ale aspoň jsem udělala dojem na profesora Snapa se svými znalostmi o léčivých odvarech. Věděla jsem o nich mnoho, neboť moje matka pracovala v organizaci, která se snažila naleznout léky na dosud nevyléčitelné nemoce.

Konečně nastala hodina, na kterou jsme se všichni těšili. Létání. Shodou okolností jsme ho měli opět s Nebelvírem. Pozdravila jsem Weasleyovic dvojčata a postavila se před koště, které jí madam Hoochová přidělila. Po obdržení instrukcí o bezpečnosti jsme před sebe všichni natáhli ruku a vykřikli: „Hop!"

Většině dětí vklouzla košťata lehce do rukou. Jiná se ale povalovala na zemi a nechtěla se zvednout. Košťata jsou jako koně, poznají, když má člověk strach a podle toho se zachovají. Tahle hodina tomu byla příkladem.

Já, Fred a George jsme za chvíli létali ostatním nad hlavami. Pak si nás madam Hoochová zavolala k sobě. „Výborně mládeži," pochválila náš výkon. „Myslím, že máte vysokou šanci dostat se příští rok do kolejních družstev,"

Po skončení hodiny jsme už měli celý den volno. Já s Clarou jsme zamířily do věže, aby si odložily věci.

„Bez čeho se v životě neobejdete?" zeptal se orel na vstupních dveřích. Pomalu jsme zapomněly, že se dovnitř dostanou jedině, když odpoví správně. Zoufale jsme se po sobě podívaly.

„Já nevím," řekla Clara. „Bez přátel?"

„To není správná odpověď," zapěl orel.

Chvilku jsme přemýšlely, a pak jsem se odhodlala. „Bez lásky. To je pro život nezbytné."

„Správně," pochválil mě orel a vpustil je dál.

Při příchodu do pokoje nás jako obvykle přivítala Laila. Pohled na sovu nám připomněl, že bychom měli napsat domů.

Popadla jsem brk, inkoust a pergamen a pustila se do psaní:

Milá rodino,

jsem tu teprve druhý den a už mi moc chybíte. Poprvé v životě nemám problém najít si kamarády. Asi to bude tím, že tady jsme všichni stejní a já jsem vyrůstala mezi mudlovskými dětmi, které si hned všimli, že jsem jiná.

Co se týče koleje, skončila jsem v Havraspáru a mám tady i nejlepší kamarádku. Jmenuje se Clara a je vážně moc fajn. Moji nejlepší kamarádi jsou z Nebelvíru, ale to nevadí, protože stejně trávíme většinu hodin společně.

Madam Hoochová, která nás učí létání, mi prozradila, že bych se mohla příští rok dostat do famfrpálového družstva.

Co nevidět pošlu další dopis.

Pusu Vera

"Zanes to rodičům," nařídila jsem Laile a vyhodila ji z otevřeného okna ven. Chvíli jsem pozorovala, jak se ztrácí v dáli, a pak se natáhla na postel a zavřela oči. Měla jsem před sebou krásné odpoledne.