Weasley?

11. Narozeniny

„Vero!" zatřásla mnou znovu Chris. „Vero, vzbuď se!" Pomalu jsem otevřela oči a unaveně se na kamarádku podívala. Bylo kolem šesté ráno, vůbec jsem nechápala, proč mě budí.

„Přijď za chvíli do kuchyně, prosím," sdělila mi Christina rychle. „A nezdržuj." Na to se v tichosti vytratila. Promnula jsem si oči a posadila se na posteli.

Zívla jsem. Dvakrát. Byla jsem tolik unavená. Poslední dny byly nesnesitelně horké. To je v květnu obvyklé, jenomže Erika chtěla na ložnici seslat chladící kouzlo a místo toho ji vytopila.

Náhle jsem si něco uvědomila. Chris mluvila o kuchyni. Nevěděla jsem, jak by se o ní má kamarádka mohla dozvědět. Tohle bylo u mě tajemstvím.

Ledaže.

Ledaže by to prozradila Clara nebo dvojčata. Nebo ji snad Christina našla sama? Ale jak by potom zjistila, že o její existenci vím i já?

Vylezla jsem z postele a potřepala hlavou. Potřebovala jsem si rychle utřídit myšlenky. Tolik myšlení v tak brzkou dobu pro mě nebylo vhodné.

Došla jdem do koupelny a chrstla na sebe spršku ledové vody. To mě trochu probudilo. V rychlosti jsem se oblékla a vlasy si svázala dozadu do ohonu.

Pak jsem seběhla schody a vylezla z věže. Prošla jsem několika chodbami a zastavila se před důvěrně známým obrazem. Lehce jsem polechtala hrušku a vstoupila do kuchyně.

„Všechno nejlepší!" ozvalo se ze všech stran. Udiveně jsem se rozhlédla. Všude kolem stáli mí přátelé a usmívali se.

Dojatě jsem se zasmála. Sama jsem úplně zapomněla, že mám narozeniny. Byli tam všichni, koho jsem měla ráda. Kamarádky z koleje, dvojčata, Oliver, Cedrik, Zoe, dokonce se tam zastavil i Charlie s Flo.

„Panebože," vykoktal jsem. „To jste nemuseli."

„Ale museli. Ty jsi na naše narozky taky nezapomněla," pronesl Fred.

„Ne, žádný vytáčky," přidal se George, když viděl, že otvírám pusu, aby něco namítla. „Moc dobře víme, že jsi to byla ty, kdo všechny ty oslavy organizoval."

Mírně jsem se začervenala a znovu se na všechny zářivě usmála. „No, já totiž nevím, co říct. Děkuji."

„Nezapomněli jsme na něco?" zamyslela se předstíraně Clara, a pak se jako na povel otočila a zaujmula pozici dirigenta.

Všichni začali zpívat tu klasickou narozeninovou píseň, kterou jsem tolik nesnášela a tvrdila o ní, že je příšerná a neoriginální. A přece jsem byla ráda, že ji zpívají. Zračilo to totiž, že přátelům na mně opravdu záleží.

Pak se skrz kamarády protlačila skřítka Kerry, před kterou se vznášel obrovský třípatrový dort, na kterém zářilo dvanáct svíček.

Dort doplul až ke stolu v místnosti a posadil se na něj.

„Všechno nejlepší, slečno Vero," zapištěla Kerry a já se sehnula, abych jí mohla obejmout.

Pak se všichni postavili do řady a začali mi jednotlivě přát a předávat dárky. Odkládala jsem je na podlahu za sebe. Rozhodla jsem se totiž, že si je otevřu až na pokoji a v naprostém soukromí.

Nakonec jsem se přesunula k dortu. Viděla jsem, že Fred už na něj dlouhou dobu hladově zírá a nechtěla ho dál trápit.

Posadila jsem se za stůl, zavřela oči a přemýšlela, co si při sfoukávání svíček přát. Měla jsem dobré známky, úžasné přátelé a po ničem víc jsem netoužila. Náhle mi přece jenom něco vytanulo na mysli.