Weasley?

56. Legendární útěk

"Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad," povzdychla jsem si a zavřela další knihu o mořských rostlinách. "Konec školního roku nastane co nevidět, nechcete si to ještě rozmyslet?"

Seděla jsem s Georgem u jednoho stolu v knihovně a povídala si s ním o jeho plánu utéct s Fredem z hradu.

"Někdo musí tý ježibabě ukázat, že nás nemá všechny v hrsti. Že to my kontrolujeme školu, a ne ona," namítl.

"Odejdete ještě před zkouškami OVCE?"

Zhluboka se nadechl a přikývl. "Stejně by nám už k ničemu nebyly. Máme přece s Fredem rozjetý plán, který vychází přesně tak, jak si přejeme."

"Dobře," usmála jsem se. "Pokud už jste pevně rozhodnutí, podpořím vás v tom. Ale prosím tě, dej pozor na sebe i na Freda, ano?"

"O nás neměj strach, lásko," řekl něžně a propletl si se mnou prsty. "Tuhle vzpouru nedělám jen kvůli sobě, ale i kvůli tobě a ostatním mým přátelům.

Vždyť tě vlastně zbavila titulu primusky..."

"Moc dobře víš, že jsem o něj nikdy nestála."

"…takže si zaslouží být veřejně ponížená."

"Dělej, jak myslíš," pokrčila jsem rameny a objala ho. "Až na konci června přijedu na nástupiště, budeš tam na mě čekat?"

"Samozejmě," přisvědčí. "Budu počítat každý den do našeho shledání. A až přijedeš, možná bychom mohli začít bydlet spolu."

"A ještě s Fredem a Anette?" ušklíbnu se pobaveně.

"To nepochybně," zasměje se a přitáhne si mě blíž. "Voníš jako skořice."

"Budeš mi skládat komplimenty pokaždý, když mi budeš chtít dát pusu?" nazvednu obočí.

"Co když tě nechci políbit?" zeptá se a já se vědoucně usměju.

"Ale chceš," zazubím se. "Na to tě znám až moc dobře."

Zavrtěl nade mnou hlavou a zlehka mě políbil na tvář a vzápětí i na pusu. Polibek jsem prohloubila a jednou rukou mu vjela do vlasů.

"Žádné projevy náklonosti v knihovně!" ozvala se přísně madam Pinceová a mihnula se jako stín mezi regály.

S Georgem jsme se po sobě jen podívali a vzápětí se rozesmáli.

Naházela jsem si všechny knihy a poznámky do tašky a ruku v ruce jsme zamířili na večeři.

"Kdy přesně hodláte svoji pomstu províst?" zeptala jsem se zvědavě.

"Do pěti dnů," odpověděl a palcem mi na hřbetu ruky začal kreslit malé kroužky. "Těch pár měsíců mi budeš hodně scházet."

"To i ty mě," usmála jsem se smutně a odpojila jsem se od něj, abych si mohla sednout k havraspárskému stolu.

Anni, Erika a Clara se na mě trochu vyčítavě podívaly. Stále nám ostatním dávaly za vinu, že jsme kvůli Brumbálově armádě přišli o tolik bodů pro naši kolej, a že jsme dostali školní trest.

"Nekoukejte na mě furt tak naštvaně," řekla jsem podrážděně. "Já vás nenutila, abyste tam šly, bylo to čistě vaše rozhodnutí. A rozhodně to bylo přínosnější, než se jenom učit z těch pitomejch knížek."

Jenom mě znovu probodly pohledem a dál se věnovaly svému jídlu. Zakroutila jsem nad nima hlavou a pustila se do své večeře.

O tři dny později