Weasley?

50. Pustina keře na polici

Stála jsem na nádvoří, stejně jako ostatní studenti a profesoři a vyhlížela, odkud přijedou studenti z Kruvalu a Krásnohůlek.

Hned po příjezdu nám Brumbál sdělil něco málo o turnaji tří kouzelníků. Docela mě mátlo, proč žáci z druhých škol o turnaji věděli, zatímco bradavičtí studenti o tom byli informováni teprve před pěti minutami.

Ale na tom nezáleželo. Nemohla jsem se dočkat, až Anette znovu uvidím.

Najednou někdo vykřikl a zraky všech se přesměrovaly k obloze, kde se chystal na přistání obrovský bílý kočár se znakem francouzské kouzelnické akademie na dveřích.

Vzápětí z něj vyskákalo tucet dívek a chlapců v bledě modrých hedvábných uniformách a uvolnili cestu své ředitelce, madam Maxime, které se výšce mohl vyrovnat snad pouze Hagrid, protože byla prostě obrovská. Naše drahá stará známá blondýnka mezi francouze svým něžným vzezřením a jemným chováním perfektně zapadla.

Jen, co se i kruvalští dostavili ve svých těžkých kožešinových uniformách i s Igorem Karkarovem ze svojí podvodní lodičky, profesoři nás zahnali zpět do Velké síně.

"Verro?" ozval se za mnou povědomý hlas s francouzským přízvukem.

Ohlédla jsem se a překvapeně se usmála. „Fleur! Ty ses taky rozhodla přihlásit do turnaje. Nebojíš se? Když jsme se viděli naposledy, vyděsili tě i vrzající dveře a Baddy."

„Ale to bylo pršece ušš pršed štyrmi lety, mezitím jsem trrochu vyrrrostla, a jak tak koukám, ty uršitě taky, nemám prravdu?"

„To je fakt," přikývnu. „Sednete si k našemu stolu? To je ten uprostřed víc nalevo, ten s lidmi s modrými kravatami."

Fleur přikývla a bohorovným gestem pokynula svým spoužákům, aby jí následovali. Počkala jsem si na konec řady, kde postávala Anette a zavedla jí k našem obvyklým místům. Okamžitě jsme se pustili do řeči a vše se zdálo stejné jako před několika lety.

***

Druhý den potom, co nám Brumbál vysvětlil pravidla týkající se přihlášení do turnaje, se většina žáků seskupila ve Velké síni, aby viděla, kdo se hodlá přihlásit.

Prošla jsem kolem dveří a jen si prohlédla pro pořádek přihlížející. Do ohnivého poháru zrovna vhazoval své jméno Viktor Krum, ten slavný chytač. Byl opravdu ještě tak mladý, že teprve dokončoval poslední ročník školy.

Zavrtěla jsem hlavou nad studenty, kteří povzbuzovali svoje spolužáky, kteří ještě nebyli plnoletí, aby vhodili do plamenů své jméno.

„Ať tě to ani nenapadne, Gevine," chytla jsem za zápěstí sotva dvanáctiletého kluka, který odhodlaně vykročil k hranici plnoletosti. Pouze na mě vyplázl jazyk.

Protočila jsem očima nad jeho dětinským chováním a vyhnala ho i s kamarády do chodby s tím, že jim za chvíli začíná hodina.

„Kluci už tu byli?" zeptala jsem se Hermiony, která seděla na jedné z lavic s knížkou na kolenou.

Jen němě přikývla a já víc ani nepotřebovala. Rovnou jsem zamířila na ošetřovnu. Rozrazila jsem těžké dveře a ihned se začala smát při pohledu na dva navlas stejné stařečky, kteří se stali z mých kamarádů.

„Říkala jsem vám," vypravila jsem ze sebe s mírnými obtížemi, neboť pohled na ně byl tak vtipný, že jsem se musela otočit zády, abych mohla mluvit normálně, „že to nebude fungovat. Ale vy ne. Vero, prosím tě, ty tomu vůbec nerozumíš. My tu hranici oblafneme."